Na Waldorfské lyceum, tu uměleckou školu, pozor! Je to sekta plná šarlatánů a čarodějů. Provádějí tam pochybné rituály. V hodinách si studenti i učitelé jen hrají a vůbec nic se pořádně nenaučí. Všichni to říkají. No. Opravdu? Všichni? Já tedy ne. Myslím, že je po pěti letech od maturity na Waldorfském lyceu nutné shrnout to, jak to vidím já.  

Co je vlastně Waldorf?

Pokud najedete zde na blogu na můj životopis, dočtete se, že jsem čtyři roky střední školy studovala Waldorfské lyceum. A protože jsem si tehdy vybrala školu, o které se povídají mnohé věci, tak jsem se rozhodla, že se za mým studiem na ní trochu poohlédnu. 

Tak tedy, základní charakteristika Waldorfského lycea? Prosím, přečtěte si opět několik úvodních vět a budete dokonale a dostatečně obeznámeni se vším, co je třeba vědět. A… nebo snad ne? Zatím nic říkat nebudu. Jen vám předložím charakteristiku, kterou poskytují oficiální webové stránky mé bývalé školy – Waldorfského lycea v Semilech:

“Waldorfké lyceum je střední školou, jež je určena pro studenty, kteří neztratili touhu poznávat a učit se o světě, o člověku, o sobě samém a chtějí si tuto touhu zachovat i pro další studium a po celý život.

  • Kteří hledají odborně kompetentní učitele se zájmem nejen o svůj vlastní předmět, ale zejména o studenty, jejich otázky, problémy a osobnostní rozvoj.
  • Kteří se chtějí vzdělávat celostně a rozvíjet nejen své schopnosti intelektuální, ale i emoční, komunikační, sociální, rukodělné a umělecké.
  • Kteří hledají školu se vzdělávacím programem, jenž se odvíjí od poznání vývoje mladého člověka a kteří hledají školu, v níž vyučovací předměty a veškeré další aktivity nejsou pojímány jako cíl, ale jako nástroj vzdělávání.”

Stručněji řečeno, Waldorfské lyceum je školou, která se snaží svou výukou a sestavením předmětů přispět k vývoji celkové osobnosti studenta. Nejde jí o to, aby se student naučil, ale o to, aby pochopil a pronikl do podstaty věcí. 

Mýty a omyly o Waldorfském lyceu

Mýtus č.1 – Waldorfské lyceum je uměleckou školou: Jeden z nejčastějších omylů. Ano, je tu posílená výuka uměleckých a rukodělných předmětů, ale to ještě neznamená, že se řadí mezi umělecké školy. Celá myšlenka totiž tkví v tom, že je třeba střídat práci myšlenkovou a práci manuální – aby si také hlava odpočinula. A čím lepším si odpočinout, než tvůrčí činností?

Mýtus č.2 – Jen si tam hrají: Je pravda, že právě možná tahle rukodělná činnost je důvodem, proč se o škole říká, že si zde “jen hrají”. Ale není to tak. Aby člověk mohl začít vnímat své okolí a rozvíjet se celkově, je třeba si prožít “školu hrou”, nebo ne? Takové “hraní” je totiž velice důležité. Třeba pletení, kterému se věnují žáci na základní Waldorfské škole, a které jim poté pomáhá pochopit lépe například deskriptivní geometrii. A co třeba kamenosochařství a s ním spojené “tesání” koule? Nebo modelování hlavy z hlíny? To vše napomáhá k rozvoji prostorového vidění a představivosti.

Dále možná může tenhle mýtus živit to, že je vždy všechno pěkně prakticky ukázáno. Možná právě praktické ukázky pokusů v hodinách chemie, fyziky, biologie a podobných předmětů, které rozšiřují látku a pomáhají studentovi proces lépe pochopit, jsou nazývány konspiračními teoretiky “hraním”. Z pohledu studenta je ale právě tohle na celé hodině to nejlepší – a nejdůležitější. Takové reálné ukázky, které vidíme živě před očima, jsou mnohem přínosnější. Jelikož, buďme upřímní, z výkladu se nedá vše dokonale pochopit, nebo snad ano? Co oči nevidí, srdce nebolí. Ale také, co oči nevidí, mozek nepochopí.

A že se nic nenaučíme? Hmm.. takže snad to, že se nic nenaučíme, dopomohlo studentům k jedněm z nejlepších výsledků ve státních maturitních zkouškách? 

Mýtus č.3 – Je to sekta: Co prosím? Sekta? Dosud mi uniká, jak na tohle mohl někdo přijít. Jedině by to snad mohlo být tím, že se zde každé ráno recituje průpověď, jako pozdrav novému dni. Je to rituál, a proto ano, jsme sekta. A nebo ne? Samozřejmě, že ne! Co je to za hloupost? Copak z nás dělá sektu něco takového?

Své myšlenky obracím ke škole,

kde tvoří se mé tělo, ke správným činům,

kde vzdělává se má duše, ke skutečné životní síle,

kde procitá můj duch, v podstatě pravého lidství.

    [Naše ranní průpověď]

Nebo možná tenhle dojem může navozovat eurytmie. Abyste chápali, eurytmie je speciální pohybové cvičení, které je s Waldorfským lyceem úzce spjato. I ona rozvíjí prostorovou představivost, ale zároveň pracuje s emocemi a prožíváním. Pro mě je to něco, co bych klidně nazvala pohybovou terapií. 

Jak na to pohlížím po pěti letech?

Doufám, že vám je již z mých výše uvedených slov jasné, co je pravdou, a co jen ošklivou fámou vzniklou z pouhé neinformovanosti. O lyceu mluvím ráda a často a teď mi to nedá a musím citovat jednoho z mých přátel, který řekl:

” Já, co jsem si o tom přečetl, tak soudím, že je to velmi lidská forma vzdělání, zaměřená na poznávání a pochopení. A k tomu i ta duchovní složka, která je ovšem závislá na každém jedinci, nezbytně patří. Protože, bůžek, Bůh, vyšší moc nebo cokoliv jiného, je v naší mysli a bez myšlení nejsme schopni poznávat ani chápat..” Já bych to neřekla lépe.

A já už jen za sebe dodám pár věcí. První je, že lepší školu jsem si vybrat nemohla. Waldorf mi ukázal mou životní cestu – nechal vyrůst tu mou část, která se zajímá o taneční terapie, o přemýšlení, o filozofii – o svět. Waldorf mi ukázal, že je důležité koukat do hloubky, ne jen na povrch věcí a že je na ně třeba pohlížet komplexně, v souvislostech. Waldorf mě naučil milovat všechny předměty (ano, i matematiku a fyziku). Waldorf mě naučil žít tak, jak žiji – v úctě a nadšení. 

Nejlepší na celém pobytu na škole byl osobní přístup všech profesorů ke každému žáku. Nikdo nebyl tuctový, každému se dostalo podpory tam, kde bylo třeba. Díky epochovému vyučování – které je waldorfskou specialitou a které znamená, že každý den, první dvě hodiny, jeden celý měsíc probíhá intenzivní výuka jednoho konkrétního předmětu, po měsíci zase dalšího, po měsíci jiného. Po těch dvou hodinách následuje normální pevně daný rozvrh. Právě epochy mi pomohly pochopit učivo předmětů, které mi nikdy do hlavy moc nešly. Ovšem tím, že jsme se jim mohli pořádně věnovat, se rozsvítilo nakonec i mě.  

Stejně tak praktika, která v rámci školy proběhla – tedy praktikum zeměměřičské, nebo sociální, či divadelní, kde jsem se skutečně naučila, lépe řečeno, vyzkoušela, jak tvořit mapy pomocí teodolitu, jaké je to hrát divadlo a jaké je to pracovat v nízkoprahovém klubu a se seniory v diakonii – ta mě nabila neuvěřitelnými životními zkušenostmi.

A možná právě tím, že jsem se naladila na formu výuky tady, kde jsem byla zvyklá diskutovat a mluvit o věcech, mě tak mrzel a šokoval přechod na VŠ, kde mě byli schopni vyhodit od zkoušky s tím, že nechtějí slyšet můj vlastní názor.

Každopádně ale z Waldorfu čerpám dosud. Vědomosti i zkušenosti mě tu utvářely. A vím, že Waldorf mě bude provázet dál. Stejně jako filosofie Rudolfa Steinera, na jehož myšlenkách je celý systém waldorfského školství založený. Není rozhodně náhoda, že mi během karantény přibylo v knihovně několik Steinerových spisů. Waldorf ve mě žije dál. A žít stále bude. A já mu za to děkuji. 

Kdo by si chtěl o Waldorfské pedagogice přečíst více, může ZDE. Ale jinak již pro dnešek končím. 🙂 

Co vy? Slyšeli jste něco někdy o Waldorfském lyceu? A pokud ano – co?

Anděla Kubátová - 53 posts

Mladá dívka s duší umělce. Nadšenec. Milovnice tance, literární tvorby a přírody. Nepohrdne ani kvalitní kulturou, vážnou hudbou a dalšími podivnostmi. Třeba jako převlékání do kostýmů. Zkrátka zcela normální člověk!

Ze života

11 Replies to “Waldorfské lyceum – studentovo ohlédnutí”

  • Waldorfský systém znám jen z doslechu, a tak jsem ráda, že jsi sdílela svoji osobní zkušenost. Velmi zajímavé čtení pro někoho, kdo nic podobného nezažil. Osobně jsem byla velmi spokojená i na “klasickém” gymnáziu – zvlášť ve vyšších ročnících se u nás kladl velký důraz na semináře a projekty. Ty nepovinné mi daly nejvíce, obecně ale ráda na roky na gymplu vzpomínám, připravily mě pro život dostatečně.

    Na VŠ pak záleží, kde přesně se člověk ocitne a kdo jej učí. Mám zkušenost se dvěma fakultami téže univerzity a pokud srovnám přístup vyučujících, tak nebe a dudy… Zatímco jedna fakulta jela ve velmi moderním režimu, malých skupinách na semináře, případových studiích namísto biflování a osobním, rovnocenném přístupu vyučujícího a studenta, na druhé to bylo přesně obráceně.

  • Je fajn si přečíst něčí osobní zkušenost. S waldorfskou školou jsem se zatím setkala jen “teoreticky”. Má to něco do sebe, ačkoli po oné soukromé škole v Praze mám strach z jakékoli alternativy…

  • To je moc krásné vyznání! 🙂 Myslím, že lidi prostě jen snadno odsoudí, co neznají. Osobně s Waldorfem zkušenost nemám, ale tvoje slova mi připomněla mou zkušenost s fakultou – Fakulta humanitních studií, kterou jsem vystudovala, je nejmladší fakultou Karlovy univerzity a lidi ji buď a) neznají, nebo b) odsuzují. Já jsem se do ní ovšem zamilovala takovým způsobem, který už, myslím, nikdy nezopakuji. Lepší studium jsem si nemohla vybrat, protože žádné podobné v republice nemáme. Howgh.

    • Ty jsi studovala fakultu humanitních studií? Tak to je docela vtipné – já na ní teď studium končím. 😀 Jsem ráda, že na ni máš takový pohled. Já tedy upřímně musím říct, že mně až tak nesedla, ale to je jen osobní problém. Snažím se ji dokončit už pátý rok a bojuju tam, kde mohu. Ale jak říkám, to je osobní záležitost 🙂 Jsem ráda, že má někdo zkušenosti úplně jiné.

      • Páni, no to je neuvěřitelná náhoda! 😀 Naprosto chápu – systém FHS je natolik jedinečný, že prostě nemůže sednout každému. Já jsem se ale opravdu strefila a velmi rychle se zařadila mezi ty studenty, kteří se do fakulty beznadějně zamilovali 🙂 Každopádně moc držím palce, ať se ti podaří studium dokončit! 🙂

  • Kéž by bylo u nás více Waldorfských školek, škol, lyceí, jenže to by se učitelé museli změnit a k tomu není vůle. Vidím to u kluků, jeden základní škola, jeden gymnázium – vše je prakticky založeno na tom, aby se jim do hlav lily vražedným tempem informace, bez odpočínku, bez smyslu…

    • Ano, a přesně to byl ten důvod, proč jsem se pro Waldorf rozhodla. Ono se to ale zlepšuje – škol přibývá a těch, co začínají chápat, že je to skutečně plnohodnotné vzdělávání, je také stále více. Ale… i tak. Jde to pomalu. Bohužel. Věřím ale, že se to snad brzy prolomí ještě víc. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..