Tam, na mostě

Už dlouho jsem nepřidávala žádnou povídku. Co víc, od změny blogu na jsem nepřidala povídky, které tehdy byly už dávno online. A tak to dělám právě teď. Povídka Tam, na mostě. 

Byl krásný podzimní den. Slunce ještě intenzivně hřálo a jediné, co přehlušovalo jeho žár, byl studený větřík, který už několikátý den rozverně pobíhal městem. Nic zvláštního se nedělo. Každý si žil svým obyčejným,stereotypním životem a nenechal se nikým a ničím rušit. Zdálo se, že je tu zase dalších nudných dvacet čtyři hodin.
Za rouškou klidu se ale přeci jen skrývalo něco, co mělo na chvíli narušit normální chod města. 

Laurenc Morthy šel na svoji pravidelnou dopolední procházku kolem řeky. Všechno probíhalo jako obvykle. Až dosud. Všiml si totiž muže stojícího u kamenného zábradlí mostu.

Laurence natolik zaujal, že mu to nedalo a začal ho zdáli pozorovat. Vlastně nevěděl proč, ale nešlo to jinak. Musel.  

Hodnou chvíli se nic nedělo. Muž jen postával, sem tam několikrát přešlápl ze strany na stranu a hned se zase vrátil k okraji mostu a oddával se pozorování plynoucí řeky. Laurenc už se chystal vykročit zase svou vlastní cestou, protože tady ho očividně nic zajímavého nečekalo, když tu se situace zvrtla.

Neznámý své chování náhle změnil. Vyhoupl se na zábradlí, kde se pohodlně usadil, a otočil se směrem k řece. Zaklonil hlavu a nechával se ozařovat teplými paprsky slunce. Vypadal, jako by se snažil vysát všechnu jejich energii a převzít si ji jen a jen pro sebe. Zdálo se, že se chystá k něčemu velkému.

Laurenc se zarazil. Neznámý si začal stoupat. To už Laurencovi všechno došlo. Byl v tuhle chvíli jediný, kdo si ho všiml, protože na mostě skoro nikdo nebyl. Jen malý hlouček cizinců na druhé straně. Laurenc nevěděl, co má dělat. Na druhou stranu, nečinně přihlížet také nechtěl. Proto se bez dalšího rozmýšlení rozkřikl:

„Pane, co to děláte? Zbláznil jste se?”

Muž se na něj otočil. 

„Zbláznil? Ne. To ne.”

„Ne? Tak co to sakra vyvádíte?”

„Já nic nevyvádím. Nechte mě, ano?” odsekl muž a znovu se zadíval do řeky. 

„Neodpověděl jste mi na otázku!”

„A ani na ni neodpovím,” pokrčil nohy a vyskočil.Pevná půda pod jeho nohama se  v tu chvíli změnila v nic. Jen ve vzduch a prázdnotu.Jako zrychlený film si přehrál v hlavě celý svůj dosud prožitý život. Naposledy pohlédl nahoru na slunce, na výstavní budovy rozlehlého města, a nakonec se zadíval pod sebe na vykonavatele zkázy. Řeku. To všechno stačil v jednom jediném okamžiku.

V krátké sekundě, která mu ale teď připadala tak strašně dlouhá. 

Laurenc se v mžiku vyhoupl na okraj mostu. S bušícím srdcem se pokusil nešťastníka zachytit. Oddechl si, když ucítil v prstech jeho ruku. Pevně ji chytl a druhou si pomohl, aby muže vytáhl na most. 

Když stál muž opět na pevné zemi, strčil vší silou do Laurence. Ten se zapotácel a spadl. A aby toho nebylo málo, auto jedoucí právě kolem si pneumatiky vykoupalo v louži, která na mostě zůstala po nedávném prudkém dešti. Kapičky vody se rozlétly do všech směrů, ale většina z nich si našla své místo na Laurencově kabátu. 

Ani tak ale neztratil duchapřítomnost. Zvedl se, jak nejrychleji to šlo. Sebral všechnu sílu.Jedním velkým skokem chytl muže, který už znovu běžel ke kraji mostu, a strhl ho zpět. 

„Nechte toho, nechte mě být! Všichni!” obořil se muž na Laurence.

„Mohl byste mi konečně říct, co to děláte?”

„Snažím se sprovodit ze světa.”

„A můžete mi vysvětlit, proč to děláte?”

„To je osobní! Neřešitelné, víte? Žádné východisko. Všude je tma…,” mluvil spíše pro sebe.

„Východisko z čeho?”

Muž jen zakroutil hlavou. Opřel se o zeď a obličej si skryl ve svých velkých dlaních.

„Pane, pláčem, nebo skokem z mostu nic nevyřešíte!”

„Ale ano. Vyřeším!” odsekl se slzami v očích muž.

„Promiňte mi, ale to se mýlíte. Docílíte tím jen toho,že už to nebudete muset řešit. Ukončíte všechno tím nejjednodušším možným způsobem.”

„Nejjednodušším?” nešťastník zvedl od pláče červené oči a podíval se na Laurence. 

„Vy asi nevíte, jak dlouho jsem se k tomu odhodlával! Jak dlouho jsem sbíral odvahu!”

„Tím sbíráním odvahy jste ale ztratil spoustu energie, nemám pravdu? Nebylo by lepší, kdybyste ji vyložil na vyřešení problému?”

„Ne, protože je to zbytečné! Všechno jsem ztratil!”

„Všechno? Všechno ne, mladý muži. Neztratil jste to nejcennější. Život. Ten ještě máte. A dokud ho budete mít, budete mít i šanci,že najdete všechno ztracené.”

„Prosím? Teď vás nechápu. Nebo spíš nechápete vy mě! K čemu mi je život, když nemám nic jiného?”

„K tomu abyste to jiné našel.”

„Nechte toho, berete mi odvahu.”

„Beru? Ne, já vám ji dodávám. To vy sám jste si ji vzal, když jste se rozhodl skočit. Poslouchejte. Vím, že si myslíte, že sebevražda je nejlepší východisko z problémů, ale není tomu tak. Jenom to tak vypadá.

Člověk si raději vybere kratší a definitivnější cestu, než tu, která bude dlouhá a složitá. Obě vedou k cíli, to jistě. Ale každá k jinému. Jedna ukončí vaše trápení navždy, ale ukončí také vaši možnost užít si radosti, které by se ještě ve vašem životě objevily. Ta druhá sice neukončí starosti hned. Ale časem přeci. Protože nic není věčné, ani to špatné. Promyslete si to. Kterou z těch cest se chcete vydat?”

Laurenc ho bedlivě pozoroval. Věděl o každém jeho pohybu a o každé jeho sebemenší reakci. Věděl o třesoucí se ruce, o slze v pravém oku i o utíkajícím pohledu muže.

Celou dobu vydržel ale být v klidu a duchapřítomný. Nenechal se ničím vyvést z míry.

Jejich pohledy se po chvíli setkaly. Muž měl teď ve svých očích jiný výraz než předtím, odhodlanější a živější. Na to Laurenc čekal. Nabídl mu ruku.

Muž se chytl kamenného zábradlí a postavil se. Otočil se a podíval se na řeku. Chvíli ji nehnutě pozoroval, pak se obrátil na Laurence a ruku přijal. Laurenc se usmál a pomalu odcházel společně s neznámým pryč z mostu.  

Zdroj obrázku: Foter.com

3 thoughts on “Tam, na mostě

  1. Líbí se mi, moc! Úplně stejně depresivní, jako to dnešní počasí, ale s dobrým koncem. Tak koukám ven a třeba ten dobrý konec bude i za oknem :).

  2. No představa, že někoho tak zachraňuji mi běhá mráz po zádech. Nevím jestli bych měla takovou sílu chytit někoho, když by padal z mostu. Možná z instinktu bych tu sílu dostala. Těžko říct. Příběh je to opravdu napínavý a pěkně napsaný. 🙂

  3. Napínavě napsané, jen ten moment, kdy laurence zachytil padajícího muže mi přijde tak trochu odfláknutý. Tedy promiň ten výraz, moc jednoduchý. Laurence musel být obr se sílou obra. Ono to tak snadné asi nemohlo být, protože muž toužící umřít sebou určitě cloumal, když pominu váhu jeho těla nad prázdnotou v pohybu směrem dolů, laurence se musel dost nadřít. 🙂 Ale jinak rozhovor obou mužů oživuje myšlenku, jak je život vzácný a není nutné se ho zbavovat, i kdyby byl jakkoli těžký.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.