Switch off (1/3)

Je to již nějaký čas zpět, co tato povídky vznikla. Každopádně, byla by škoda ji nechat jen tak. V počítači. Takže je na čase se s ní znovu vytasit. Switch off, aneb příběh o moderních technologiích, budoucnosti a… no, prostě, nějaké to sci-fi. Zjistěte, jak to bylo s Melen a Rewem a jejich odvěkým nepřítelem Werisem. A také zjistěte, co se stane, když se technologie trochu… vymkne z rukou. 


Switch off – část první

„Musíme se tam nějak dostat! Co jiného nám zbývá?!“ vykřikl vysoký muž v šedých kalhotách

a stříbrném saténovém sáčku. Krčil se vedle dvou poloprázdných popelnic a byl strašně nervózní. Nevydržel sedět chvíli v klidu. Prudce dýchal a pořád se otáčel a potají sledoval dění venku. To, co viděl, bylo více než znepokojující.

Rozbouřený dav byl v jednom ohni. Vůbec si nebral žádné servítky. Rozbíjel všechno, co mu přišlo pod ruku. Na zemi se válela spousta střepů, dveří od aut, kusů oblečení a dalších teď už těžko rozeznatelných věcí. Ani kapky krve nebyly výjimkou. Každou chvíli byly slyšet nové nadávky a výkřiky.  

„Přes ně se tam nedostaneme! Vždyť se podívej. Určitě by se nám něco stalo,“ podotkl druhý, trochu menší a podsaditější muž, na hlavě s ležérně nasazeným zmačkaným kloboukem, který šikovně skrýval jeho pěstěnou pleš.

„Nedá se nic dělat. Něco musíme vymyslet. Mozek je jediné východisko, a pokud se k němu nedostaneme a neopravíme ho, tak tohle blouznění nikdy neskončí.“

Oba muži se ve stejný čas otřásli nechutí. Jen pouhé pomyšlení na boj venku jim nahánělo hrůzu,

a teď by měli jít přímo skrz něj?

Náhlá rána rozehnala jejich myšlenky. Trhli sebou. To před ně přilétl další kus něčeho kovového. Zřejmě kapota auta. S nadějí lepšího ukrytí se ještě více skrčili a přitiskli k popelnicím. Srdce jim létalo sem a tam a jejich mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Musí přece něco vymyslet!

Zase další rána. Jeden z těch lidí venku se zřejmě připletl do nějaké vyhrocené rvačky, zapotácel se a spadl. Hlavou uhodil přímo do jedné z popelnic. Naneštěstí byl ale stále při vědomí, a když zavadil očima o oba schované muže, prudce se zvedl a vykřikl: „Tady! Tady jsou! Našel jsem je! Zabte…“

To ale byla jeho poslední slova. Více už nestačil říci. Velká kovová tyč mu ladně sjela po hlavě. Klesl.

„Máme problém,“ šeptl muž v saku. Druhý jen souhlasně kývl. Oči měl plné strachu a beznaděje.

I když se to nemuselo zdát, náhlý pád neznámého měl bohužel neblahé následky. Venku začal ještě větší řev a neklid. Dav se nyní soustředil pouze na zprávu, kterou právě dostal, a pomalu se přibližoval k popelnicím.

Ani jeden z mužů nevěděl, co dělat. Byli v koncích. Neviděli žádné východisko. Čas se neúprosně krátil a oni přemýšleli, jak se nejrychleji dostat pryč. Štěstí jim ale nepřálo. Na nic nepřišli.

„Chce to nějaký plán! Ale honem!“

O 2 HODINY DŘÍVE:

Zlatavé paprsky hřejícího slunce přidávaly šedému městu alespoň trochu optimistický nádech. Jemný voňavý větřík hladil stromy a vysoké majestátní budovy. Sem tam také přelétl nízko nad silnicí a trochu zametl spadané uschlé listí.

Ale vzduch byl čistý a voňavý, stejně jako větřík. Není divu. Auta, elektrárny, továrny a další podobná zařízení, už jsou konstruovány tak, aby nevypouštěly do ovzduší tolik nečistot, jako v minulosti. Je rok 2110 a ti, co nevěřili, že se lidstvo ještě posune nahoru a zdokonalí techniku, jsou nyní mile překvapeni.

Dokonce ani města už nepřetékají odpadky. Upravená a hlavně čistá náměstí zdobí každé větší sídlo. A právě na jednom takovém náměstí seděli na nedávno natřené lavičce dva šarmantní pánové. Byli zabráni do důležitého hovoru.

„Já ti to říkal, víš? To ty sis to zase nezapamatoval!“

„No, nechci se hádat, ale nic jsem od tebe neslyšel.“

„Ále, vždyť…“ zastavil se v půlce věty a hodil očima po muži jdoucím právě po blízkém chodníku.

Ten se zastavil a nastavil své urostlé a svalnaté tělo přímo proti slunci.

„Už jste se rozhodli? Mládenci?“ zeptal se.

Jeden z mužů na lavici se už málem neudržel. Krev mu vřela v žilách a on měl chuť vylétnout a něco příchozímu provést. Chtěl se prudce zvednout, ale ruka jeho přítele ho včas zastavila a stáhla zpět na lavičku.

„Melene, ne!“

 S odporem si tedy znovu sedl. Přejel třesoucí se rukou svoji pleš a pokusil se přestat vnímat.

Druhý muž, který se zatím snažil udržovat v jakémsi nanicovatém klidu, rázně odpověděl.

„Ne!  Zatím ne!“

„Tak nerozhodli? Ale to je mi líto! Víte, že už nemáte tolik času.“ Pohodil svým stříbrným kvádrem. Neuvěřitelné odlesky z něj létaly kilometry daleko.

„Mám vás v hrsti a vy to moc dobře víte. Nechápu váš odpor, pánové. Je marný,“ křivě se ušklíbl po položení té, z jeho pohledu dokonalé, řečnické otázky. Mimika jeho obličeje vystřídala celou škálu nejškodolibějších a nejpohrdavějších pohledů. Oči měl štiplavé a nepříjemné.

„Jednou mi stejně dáte to, co chci!“ dodal s neuvěřitelnou vážností.

Sejmul z hlavy vysoký klobouk, pohrdavě se uklonil a poté se odporoučel pryč.

„Had jeden! Spratek! Jak já ho nenávidím!“ křičel Melen.

„No tak, to chce klid! My něco vymyslíme. Ty kódy mu nedáme. Nikdy. Nemůžeme ho prostě k Mozku pustit.“

 „Samozřejmě, že ne.To by mělo strašné následky!“

„To tedy, ale klid, Mozek prostě do rukou nedostane.“

„Ale co když přece?“

„Nad tím vůbec neuvažuj. Prostě nedostane!“

„Proklatý Weris,“ utrousil ještě Melen.

Opřel se o lavičku a zadíval se na slunce. Zářilo a úžasně hřálo. Mezitím se Weris ještě jednou vrátil.

„Zapomněl jsem vám říci, že pokud…“

Melen si toho ani nevšiml. Vůbec ho neslyšel. Stále jen pozoroval slunce.

Zvláštní, pomyslel si. Jako by hřálo nějak více. A jako by blikalo? Opravdu.

 Chvilku byl svit ostřejší a pak zase zeslábl. Melen se často díval na slunce, rád ho pozoroval, ale tohohle si ještě nikdy nevšiml.

Musel dokonce odvrátit zrak. Tolik byly paprsky silné. Nevydržel se dívat ani přes své brýle, které na sluneční pozorování používal. Chtěl se otočit na Rewa a zeptat se, jestli něco nepostřehl také. Otevřel ústa k otázce, ale neřekl ani slovo. Zarazil se.  

Všude bylo nesnesitelné ticho. Neslyšel zvuky aut, neslyšel zpívat ptáky. Větřík se mu neotíral o tváře. Listy na všech stromech byly v klidu. Nic se nehýbalo. Podíval se na Werise. Stál s otevřenými ústy a s pohledem upřeným na Melena. Rew seděl vedle a něco sbíral ze země. Nikdo se nehýbal. Jako by se zastavil čas. Ale s Melenem se nic nestalo, stále dýchal a pořád byl v pohybu. Proč? Blesklo mu hlavou. Pak ucítil silnou tlakovou vlnu. Málem by ho srazila z lavičky, kdyby se nedržel.  Velký proud tepla, který kolem rychlostí světla proletěl, ho krásně ohřál.

Byl zděšený. Tohle všechno je mimo jeho chápání.  Co se to stalo? Silný sluneční svit ho oslnil, kvůli němu skoro nic neviděl. Náhle se začal dusit. Krk se mu sevřel a on se nemohl vůbec nadechnout. Cítil, že ho drží něčí ruce, ale neviděl čí. Stisk to byl hrozný.

Pokusil se nějak vykroutit, ale bez úspěchu. Na levé tváři ucítil teplo. Jako by mu přes ni někdo přejížděl laserovým paprskem. Melen se zděsil. Rew. No ano, jistě. Rew má přeci jako nadpřirozenou schopnost laserový zrak. Ale to není možné! To nemůže být on!

Následoval výkřik. Ruce se uvolnily a Melen se konečně mohl nadechnout. Promnul si oči.

Když procitl, uviděl něco, co ho rozhodně neuklidnilo.

Rew a Weris leželi na zemi a prali se. Jejich jindy čisté a nažehlené oblečení bylo teď úplně pomačkané. Kolem po zemi se válely už jen utrhané knoflíčky.

Melen přemýšlel, jak by mohl příteli pomoci. Rozhlédl se kolem, zda by nenašel nějaký příhodný kámen, nebo nějaký kus tyče, ale nic mu do oka nepadlo. Zaklel. Když už se rozhodl, že se do boje vloží osobně, Rew uštědřil svému protivníkovi silnou ránu. Weris zůstal ležet bez hnutí na zemi.

„Skvěle! To se ti povedlo!“ zvolal radostně Melen.

Rew se na něj podíval. Jeho pohled ale nebyl rozhodně takový, jako ho Melen znával. Byl zlý a bojovný.

„Co se děje, Rewi?“ nechápal Melen.

Rew se zvedl a vyrazil k lavičce.

„ Ty zrádče!“ procedil skrz zuby.

„Zrádče? O čem to mluvíš?“

Rew skočil po Melenově krku. Naštěstí ale nestiskl tak silně. Melen byl úplně mimo. Chtěl křičet, ptát se. Ale nemohl.

Pak se stalo něco, co nečekal. Weris se zvedl.

„Co blázníš? Škrtíš přítele!“ křikl. Bez rozmyslu se rozeběhl a v mžiku byl u Rewa. Strhl ho. Melen se chytl za krk a zalapal po dechu. Pak se obrátil na ty dva.

Oba se znovu váleli po chodníku. Sice netekla krev, ale daleko k tomu rozhodně nebylo.

Melen chtěl nějak zakročit, moc rád by zakročil, ale byl už tak zmatený, že raději zůstal sedět a pouze nečinně přihlížel.

Po chvíli konečně boj utichl. Rew zůstal ležet na zemi a Weris, udýchaný a zcela vyčerpaný, stál nad ním.

Bylo ticho. Ani jednomu se nechtělo mluvit.

„Žije?“ zeptal se nakonec Melen tiše.

„Snad… nechtěl jsem mu nic udělat. To on se pomátl.“

„Nejen on.“

„Jak to myslíš?“

„Jak to myslím? Můj nejlepší přítel mne chtěl zabít a ten, co mě k smrti nenávidí, mi pomáhá.

Není to postavené na hlavu?“

„Já že tě k smrti nenávidím? Nesmysl!“

Melen se zarazil. Nesmysl? Copak to nebyl právě Weris, kdo je celou dobu vydíral? Copak to nebyl právě on, kdo by je nejraději viděl pod zemí?

„Tak nesmysl, jo? Vždyť…“

Raději mlčel. Tohle se musí vysvětlit. Něco se stalo! Ale co? Že by to souviselo s tím sluncem?


Photo by NICHD NIH on Trendhype / CC BY 

9 thoughts on “Switch off (1/3)

  1. Fíha, vypadá to zajímavě! 🙂 Přiznám se, že na tvůj blog jsem narazila náhodou na blogu, jsem tu poprvé, ale určitě se ještě vrátím 🙂 Vážně píšeš moc dobře!
    Sama se snažím tvořit, zatím ale ještě nemám dost odvahy publikovat to na blogu, ale třeba jednou… 🙂

    1. Maucta! 🙂 Děkuji moc… budu ráda za každou další návštěvu. 😉 A neboj, ono to chce odhodlání něco takhle vyhodit. Ale jak pak zjistíš, většinou to vždy s ohlasem dopadne lépe, než čekáš. Takže, neměj strach. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.