Listy snů

“První zkouškové bude šok.” Jo. To je něco, co jsem věděla už od počátku – i když jsem doufala, že přechod na VŠ až tak krutý nebude. Ale že to nakonec bude až takovéhle peklo, to jsem netušila. A ne. Možná to je s podivem, ale opravdu to nebylo školou a učením.

Když se události v mém životě semlely přesně tak, jak říká první článek na tomto novém blogu, psychika začala protestovat. A to více, než bych si představovala. Ona už byla nějaký čas narušená, ale zkuste jí vysvětlit, že zrovna teď a tady potřebujete být opravdu v pohodě. No, jistě. Nepochopí to. Proč také. Že? Ona si stejně bude žít svým vlastním životem a spolu s tím ještě zvládne kecat do toho mého (čemuž bych konečně měla učinit přítrž!). To jsem zažila já. A to dokonce tak, že jsem byla “vyřazená z provozu” na tři měsíce. Dobrá… plus mínus. Ale vlastně až s novým rokem jsem začala fungovat tak, že jsem byla schopná opravdu začít něco dělat.

Rada nad zlato č.1 – nenech se vyvést z míry okolím, protože okolí často prostě nechápe, že na něj nemáš čas!

A začala. Nejprve jsem se pustila do dotahování restů školních, kterých bylo více než dost. Nejdříve těch malých. Protože, abych se snažila nějak začít s učením na tři hlavní velké zkoušky, na to jsem pořád ještě neměla ani pomyšlení. Tři sedmisetstránkové učebnice mi výhružně ležely na stole, probodávaly mě učeným pohledem, ale to bylo tak všechno. Tedy, až na to, že Oma si z nich udělala čas od času příjemný pelíšek.

Ale zadařilo se. Všechno, až na pár maličkostí (nad kterými už jsem teď mávla rukou), se mi podařilo dotáhnout. Ovšem zkouškám se utéct nedalo, protože se mi opravdu nechtělo přesvědčovat vedení fakulty, že kredity budou stačit, když bylo jasné, že nebudou. A tak mě čekalo učení. Ale času na to moc nebylo. Nakonec z toho totiž vzniklo čtrnáct dní, za které jsem se musela naučit na všechny zkoušky. A co si myslíte? Je to v lidských silách? Ano, máte pravdu. Není.

Rada nad zlato č.2 – začněte od malých úkolů. Ten zbytek už půjde sám. Ale hlavně, ať se děje co se děje, nenechávejte učení na poslední dny před zkouškou. Já vím, že to stejně pravděpodobně většina z vás studujících asi udělá, ale nedělejte to. Vážně to není pro vaše zdraví, nervy a pro vás obecně, vůbec dobré.

Tedy. Není rozhodně v lidských silách naučit se na zkoušky v tomto stavu a za tento čas alespoň v té míře, abych získala nějakou pěknou známku. Byl to neskutečný pocit bezmoci. Vědět, že když se to nenaučím, na univerzitě už mě asi úplně chtít nebudou, ale na druhou stranu jsem byla ve stavu, kdy jsem prostě nebyla schopná dělat nic. Určitě nejsem jediná, kdo takový pocit zažil, ale dosud jsem ho znala jen z vyprávění. A teď se dostavil až ke mně, zaťukal mi na dveře a nenechal se znovu vykopnout na ulici.

Ovšem, i přes všechny ty nepříjemnosti a těžkosti, nakonec to skóre není tak špatné. Samozřejmě, už zpočátku jsem naprosto rezignovala na to, dosáhnout na jedničky, nebo dvojky. I když u některých předmětů se mi i to podařilo. Z čehož mám radost. Jen ty hlavní zkoušky haprovaly. Ale, světe div se, nakonec to dopadlo dobře. I když jsem bojovala se zoufalstvím a s myšlenkou na to, že to prostě nemůžu zvládnout, zvládla jsem to. Tedy, až na jednu hlavní zkoušku (sociologie mě vypekla!), ale tu jsem nakonec s pomocí zhůry zvládla na druhý pokus, takže i tahle nepříjemnost odpadla a já si konečně mohla říct, že mám skutečně hotovo – a tak jsem se zapsala do druhého semestru!

Rada nad zlato č.3 – Nikdy se nevzdávejte a nikdy se nehoňte za skvělými známkami. O známky přeci vůbec nejde.

Stručně shrnuto. Chtěla jsem tento semestr, ten první zásadní semestr, označit jako neúspěšný. Ale bylo mi to z několika stran vymluveno. A když já to takhle s odstupem hodnotím, uznávám, že vlastně byl opravdu vydařený. A pokud snad nevydařený byl, pak jen ve smyslu jednom. V rozvržení času. To jsem opravdu nevychytala. Příště proto musím postupovat jinak. Je fakt, že učit se bichle a litanie za dva dny prostě není dobrý postup.

Dokonce je to postup tak špatný, že mě spolu se vším tím, co se kolem mě za poslední měsíce dělo, poslal na pět dní do nemocnice. S diagnózou zánětu ledvin. Ještě teď mám antibiotika a ještě teď jsem pořád nenabrala ztracená kila (a že jich není málo). To vše už je jen konečně signálem k tomu, abych trochu přehodnotila přístup k jistým věcem. Je na čase totiž zamávat se stresem. Protože stres je skutečně to, co vás, a přes vás pak i vaše nejbližší okolí, pěkně tiše a po kousíčkách rozkládá. A to přeci od něj není nic pěkného, no ne?