Galdarian – sedmá kapitola

A pokračujeme! Jak to bude dál? Co se Allen dozví v baru jménem Milë? A dozví se tam vůbec něco? Zjistí, kdo je onen tajemný návštěvník? To se dočtete právě nyní!


Předchozí kapitola – DALŠÍ KAPITOLY – Další kapitola


Když se schylovalo k večeru, Allen plná očekávání mířila na místo, které tajemný  návštěvník zmínil. Do baru Milë. Ulice už byly zahaleny tmou a jediné, co je osvětlovalo, byly nápisy na obchodech a barech, které oslnivě blikaly do tmy.

Nápis na baru, kam Allen mířila, nebyl o moc jiný. Jen měl ještě ostřejší světlo, než ty ostatní. Allen to tu znala, chodila sem docela často. Vešla dovnitř. Barman ji vřele uvítal.

„Co že tak sama?“ otázal se.

„Já nikdy nechodím do baru sama,“ usmála se Allen, „na někoho čekám.“

„Dobrá. A čím si zkrátíš čekání?“ optal se barman ještě jednou, ale při tom už začal připravovat Allenin oblíbený koktejl.

„Přesně tím.“ podotkla.

Přejela pohledem celou místnost, jestli náhodou neuvidí tajemného zachránce, jenž ji sem pozval.

„Tady to je,“ postavil barman hotový koktejl na pult. Allen ho popadla a pomalu se ubírala ke stolu u těsně u zdi. Tam totiž zahlédla neznámého.

„Vítejte,“ řekl chladně a vlídně na ni pohlédl „jsem rád, že jste přišla.“

„Doufám, že mě nezklamete..“

„Nezklamu,“ prohlásil. „Ale musíme popořadě,“ tajemně se k ní naklonil. Jeho temně zelené oči si ji důkladně prohlížely.

„Hrozí vám nebezpečí,“ řekl nakonec

„Prosím? Hloupost!“ nevěřila Allen

„Hloupost? Jistě… jak jinak. Víte, ten muž včera v autobuse, myslíte si snad, že to byla náhoda?“

„Jistě, jak jinak? New York je krásné město, ale bezpečím a klidem zrovna neoplývá,“

„Nemohu to posoudit, ale řeknu vám jedno, tohle opravdu nebylo jen tak,“ odmlčel se. „Ten muž hledal vás.“

„Mě? Jasně,“ usmála se pobaveně.

„Jsem rád, že jsem vás rozesmál, ale to rozhodně nebyl účel. Tohle je vážné. Dokonce vážnější, než si myslíte.“

Allen znervózněla. Nevědomky si začala protáčet sklenici s koktejlem mezi prsty, „a jak to můžete vědět?“

„Vím toho mnoho. Více, než chcete vědět vy.“

„Tak proč pořád mluvíte v hádankách?“ rozčílila se Allen. „Kdo je tedy ten střelec a kdo jste sakra vy?“ vykřikla.

„Ne tak nahlas!“ naklonil se k ní cizinec ještě více, „A pokud jde o to, kdo jsem já, pak vám můžu říci jen toto. Mé jméno je Neuldir. První věc, co vás možná překvapí je, že nejsem ze Země a už rozhodně nejsem člověk. Patřím k rase jménem Lath. Pocházím ze vzdálené země jménem Ezelon a dokonce jsem možná i z jiné planety, planety Nava,“ odmlčel se. „ale to už mi asi stejně nevěříte.“

Allen se na něj podezíravě podívala, „Ne,“

„Nevadí, alespoň poslouchejte dál,“ pokračoval Neuldir,  „Co se týče toho muže z autobusu, jmenuje se Mirog. Je mocný, silný a rozhodně není ani trochu kamarádksý,“ pokusil se o vtip. „Naopak, na Navě je to jeden z našich největších nepřátel.“

„Dobře. I když vám nevěřím, zajímalo by mě jediné. Když je to váš nepřítel, tak proč potom chtěl zabít mě?“

„To proto, že…“

Hlasitý výkřik přerušil Neuldirovu větu. Allen se podívala ke vchodovým dveřím. Stál v nich muž z autobusu. „Toho jsem se obával. On vás pořád hledá, Allen, pořád!“

 „Ale proč?“

„To proto, že jste jedna z nás. Jste Lath!“

Allen sebou trhla. „Ale…“

„Zatím nic víc,“ odsekl Neuldir.

Vyskočil na stůl. Tak lehce a ladně, že pokud Allen měla pochyby o Neuldirově vyprávění, teď se jí alespoň částečně rozplynuly. Potom chvíli hrabal pod baloňákem, který měl stále na sobě, až nakonec vytasil meč. Krásný, lesklý a ostrý.

Spolu s tím odhodil i kabát, protože mu očividně překážel, jak jen mohl. Teď teprve Allen viděla, že je opravdu oblečený velice nezvykle. Měl rezavě zbarvené přiléhavé kalhoty, které mu ale nad kotníky zakrývaly černé boty. Vrchní část těla zdobila podelší tunika, kterou měl přepásanou širokým, zřejmě drahými kameny vykládaným, páskem.

„Myslím, že byste se měla schovat,“ šeptl. „Až zmizím ze dveří, běžte rychle domů. Musíte odtud pryč. Pryč ze Země! Na nic víc se neptejte a nic nikde příliš nevykládejte. Sbalte si jen to nepotřebnější. Máte na to dva dny. Já si vás pak najdu.“ Pak se ještě otočil na Allen.

„A ještě něco. Pokuste se tohle nějak rozumně vysvětlit. Nikdo by se neměl dozvědět, kdo jsem já a kdo je on.“ mrkl na Miroga. Ten si už razil cestu mezi sedícími. Došel ke stolu. Ano. Byl to terorista z autobusu. Tentokrát ale neměl klobouk, takže mu Allen viděla do očí. Byly zlé a plné nenávisti.

Než stačil Mirog něco říct, Neuldir po něm skočil a svalil ho na zem. Miroga se mu to snažil oplatit, ale Neuldir byl teď v lepší pozici a zvládal vždy ladnými a rychlými skoky ráně uhýbat. Dokonce tak chytře, že se pořád více a více blížili ke dveřím.                                       

Neuldir nakonec nepochopitelným pohybem vystrčil Miroga ven z baru. Oba zmizeli.

 Na Allen teď padlo nesčetné množství tázavých a vystrašených pohledů.

Tak rozumě vysvětlit… Ale jak?“ Vůbec nevěděla, co říci. Nějak to však okomentovat musela. Nakonec v zoufalství vymyslela jediné možné vysvětlení.

„Omlouvám se za vyrušení, ale já a mí kolegové jsme si potřebovali zkusit jednu scénu ze hry, kterou společně připravujeme. Snad jsme vás moc nevystrašili.“

Když se pokoušela dostat k východu, slyšela ještě mnoho dotíravých dotazů. Všechny se je ale pokusila odbít slovy: „Přijďte se podívat na hru.“ nebo „Není nadto, vyzkoušet si scénu v reálu. Ani nevíte, kolik inspirace to přinese!“

Když se konečně dostala rozrušeným davem ke dveřím, rychle se vytratila do temné noci a pak co nejrychlejší cestou k domovu.

Pokud šla do Milë s těžkou hlavou, tak rozhovor s Neuldirem ji rozhodně nepomohl. Naopak. Stále měla více a více otázek. A teď ještě ta zpráva, že musí odejít. To byla největší rána. Pomalu procházela ulicemi a snažila se na nic nemyslet.

Ani nevěděla jak se jí to podařilo, ale najednou před ní vyvstaly domovní dveře. Pomalu otevřela a vešla dovnitř.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptala se Nancy.

„V Milë.“

„V Milë? Teď?“

„Ano.“

„A proč?“

Allen se smutně podívala na matku.

„To je… to je moje věc.“ odsekla nakonec.

„Ne, to není. Jsi má dcera a já chci slyšet, co se děje. Protože se něco zaručeně děje. Vidím to…“ naléhala Nancy.

„Vidíš?“

Matka jen kývla. Nic více nebylo třeba. Allen se hluboce nadechla. Když to řekne, uleví se jí? Možná.

„Od té doby, co jsem si koupila ten náramek, se dějí samé divné věci. Všechno je kvůli němu! Všechno! A já už nevím, jak dál!“ Allen si strhla náramek z ruky. Kde se v ní vzala ta síla, s jejíž pomocí ho potom stiskla tak, že ho málem poničila, sama nevěděla. Potom s ním mrštila o zem. Padla na židli, a aniž by chtěla, u oka se jí vykutálela slza.

„Nechceš mi říct, co jsi dělala v baru?“

Allen smutně kývla a matka si k ní přisedla.

„Do Milë mě pozval ten můj tajemný zachránce s tím, že mi musí něco důležitého říct. A také řekl.“

Převyprávěla pak matce celý jejich rychlý rozhovor. Když skončila, nastalo dlouhé ticho rušené jen jemným tikotem nástěnných hodin. 

„Osud je nevyzpytatelný,“ řekla nakonec Nancy.

„To je!“  procedila Allen skrz zuby. Ale co to? Copak to matce nepřipadá celé divné? Vždyť tomuhle by spousta lidí nevěřila. „Tobě to nepřijde divné?“ zeptala se narovinu. Hlas jí ovládly zvědavost a údiv zároveň.

 „Divné? Ano, je to divné. Ale rozhodně ne nemožné. Tohle je realita.“

„Realita? Copak ty tomu věříš?“

Nancy sklopila hlavu.

„Možná. Trochu,“ řekla. „Víš, měla bys něco vědět. Popravdě nejsi z dětského domova, jak jsme ti tvrdili.“

Allen zpozorněla.

„Jednoho dne,“ pokračovala Nancy, „zaklepal na dveře cizí muž. Vypadal vznešeně, a na rukách choval asi roční dítě. Holčičku s tím nejkrásnějším dětským úsměvem, který jsem kdy viděla. Když jsem se objevila ve dveřích, bez vysvětlování mi ji položil na ruku se slovy: ‚Postarejte se o ni, prosím. Je to pro mě nesmírně důležité. Na nic se neptejte, nic nechtějte vědět! Až přijde čas, vrátím se.’ Pak zmizel. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Ta holčička jsi byla ty, Allen. A víš, co je nejzvláštnější? Když mi tě podával, měl na ruce náramek. A ne ledajaký. Přesně takový, jaký sis koupila.“

Allen nechápala. Byla zmatená. Co jí to vypráví?

„A to všechno mi říkáš až teď?“ vykřikla Allen.

„Uklidni se! Několikrát jsem ti to chtěla říci, ale neměla jsem odvahu. Přijala jsem tě s otcem za svou a nemohla jsem si připustit, že přijde čas, kdy nás opustíš.“

„Řekni, že to není pravda,“ pohroužila se Allen s pláčem do matčina klína. „No tak! Řekni to!“

„Holčičko moje, kéž bych mohla!“ povzdychla Nancy.

„To není možné… Copak se s tím mám prostě jenom smířit?,“ zavzlykala. „A… a co Peter?“

„S ním si budeš muset promluvit.“

„Promluvit? Ale já nebudu mluvit! S nikým nebudu mluvit! Všichni jste mne podvedli. Mohli jste mě na to připravit, nebo ne? Nezamilovala bych se! Do New Yorku, do svého pokoje, do Petera, do ničeho! Věděla bych, že si musím dát pozor, že se musím omezovat… ale teď? Teď je všechno jinak. Já jsem zamilovaná, sakra!“

„Allen,…“

„Ne! Žádné Allen. Žádné…“

Rázně odsunula židli a vstala od stolu. Byla až příliš rozpálená a naštvaná. Bylo toho na ni moc. Vyběhla po schodech nahoru, zabouchla dveře pokojíku a padla s pláčem na postel. Teď už to nebyla jen jediná slza, ale mnoho a mnoho dalších. Proč? Kladla si otázku. Proč zrovna ona? I když to nebylo nic lehkého, nakonec usnula. Možná únavou, možná strachem z toho, co přijde. Vždyť spánek je přeci nejlepší lék.

12 thoughts on “Galdarian – sedmá kapitola

  1. Hustý! Cokoliv, čekala jsem cokoliv, ale tohle mě opravdu nenapadlo, skvělý a s nedočkavostí se těším na další kapitolu! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.