Listy snů

Celý rok to trvalo, a vlastně ještě o něco déle. Ale nakonec zazněl třetí gong a na jevišti našeho Malého divadla se vyjevila jedna úžasná taneční záležitost, ve které jsem měla také tu čest účinkovat. Byl to skutečně náročný taneční víkend. Ale stál za to!

Ono se řekne, nacvičit představení. Ale zkuste si to! Ještě navíc v hodinách, které jsou spíše vedené jako tzv. Open classes, tedy hodiny, kam skutečně může přijít kdykoliv, kdokoliv. Taneční a baletní studio Malex, vedené sólisty z divadla F.X.Šaldy v Liberci, Alexem Yurakovem a Marií Gornalovou, je na světě už nějaký ten rok. Nejprve se otevřely hodiny pro malé baletky a baleťáky, a poté si Alex přebral nás, velké.

Začínali jsme různě. Často třeba jen na počtu tří lidí na sále. Ale teprve v poslední době se to celé nějak více rozkřiklo a na sále bylo stále více těsno – což je dobře i špatně zároveň. Méně místa, ale mnohem více možností a lepší parta. No, dopadlo to tak, že se nás nakonec sešlo kolem patnácti. Hodiny jsou náročné, ale konečně jsem našla místo, které mě zase po mém působení v ZUŠ posunulo profesně dál. Dril je fajn, dril je třeba a bez něho se člověk prostě nevyvine.

A právě díky tomu, a také díky tomu, že už jsme se ustálily a je nás dost, co opravdu chodíme pravidelně, se také naskytla možnost nacvičit představení. Následující měsíce se tedy nesly v duchu nacvičování a vylepšování. Každý detail se musel pořádně probrat a vyčistit, aby vše klaplo tak, jak má. A? Klaplo.

Měli jsme dohromady přes deset čísel. Z toho celých šest patřilo nám. Tančili jsme dvakrát během jednoho dne + jsme samozřejmě měli den před generálku. Každé z čísel bylo úplně jiné a každé bylo něčím zajímavé. O jednom, které jsme tančily jen tři, bylo všeobecně známo, že utančit a udýchat ho, je téměř nemožné. Ale zase na druhou stranu, choreografie byla příjemná a dobře se tančila – alespoň mně, tedy. Jen skutečně hudba utíkala, jak kdyby ji něco honilo! Každopádně se celý večer i odpoledne opravdu povedly. Všechny velké i malé baletky a baleťáci ze sebe vydali vše, co mohli.

Bylo krásné pozorovat nadšení dětí a postupné zlepšování a jistější pohyby zase naše – ano, byl tam opravdu velký progress – v našich číslech. Stály jsme u tyče, tančily jsme klasiku na volnosti – což už je opravdu kumšt – a dostaly jsme se i k moderně. Zkrátka průřez vším. Představení se nevleklo a jelo. Bez zbytečných řečových průtahů. Zkrátka čistý taneční zážitek. Jak pro diváky, tak pro nás v zákulisí. Vidět všechen ten shon a stres, lítání, líčení (mnoho a mnoho cvaknutých selfí), dotahování na poslední chvíli a zkoušení od “nevidim do nevidim” při dopolední generálce, to je prostě to, co k divadlu patří a co mě na něm tak strašně bere.

A můj dojem? Dokonalý. Jsem vyplesklá, nohy mě sotva nesou, ale jsem šťastná. A upřímně, dost mě mrzí, že jsem si to celé zatančila před lidmi jen dvakrát. Klidně bych se k tomu ještě jednou vrátila – nu, kdo ví. Třeba. Ale teď, já si odtančila své a dokonce jsem neodešla ani s prázdnou. Jelikož můj drahý přítel kul pikle, ač tedy prý dle jeho slov jen “malé”, nakonec z toho vznikla krásná kytice, která mi ještě teď v bytě sladce voní (skryta před Omou!)

Nu, co dodat. Byl to krásný víkend! A já ještě dodatečně děkuji našim úžasným vedoucím za práci, kterou s námi odvedli a za to, jak se jim podařilo celé dvojaké představení zorganizovat. Klobouk dolů! A samozřejmě, velký dík patří i mým spolutanečnicím, bez kterých by to celé nemohlo vzniknout! Byly jste skvělé a jsem ráda, že můžu být zrovna s vámi!