Dobrá kamarádka

Víte, když ležíte v nemocnici, napadají vás skutečně všemožné kraviny, koniny a voloviny – jak zpívá Marek Eben v jedné ze svých písní. Tak to bylo i při mém pobytu v nemocnici. A co z toho vzniklo? Nu, taková malá milá povídková hříčka…

***

Člověk může mít opravdu všelijaké kamarády. Někteří jsou fajn, smějí se s ním a povídají si o tom a zas o onom. Jiní si o tom a zas o onom a ještě navrch o tamhletom povídají za rohem chvíli poté, co se mile usmějí a zamávají vám na rozloučenou. A někteří se vás prostě drží všemi končetinami a nechtějí se pustit, i když žádáte všechny svaté a k tomu ještě všechny z té opačné strany, aby vás jich konečně zbavili.

Já mám také jednu kamarádku. Jednu z několika, samozřejmě, ale víte, tahle je tak trochu speciální. Jediné, co zatím netuším, je, do jakého pytle ji mám přidat. Je totiž opravdu velice zvláštní. Seznámily jsme se docela nedávno, někde kdesi neznámo kde (na místa skutečně moc pamatováka nemám) a hned jsme si padly do noty. Jasně. Přišlo mi to trochu divné, protože na podobné věci moc nevěřím, ale jelikož ona byla dostatečně neodbytná a držela se mě opravdu jako klíště (a já kupodivu neměla chuť ji nějak setřást), usoudila jsem, že nechat tomu volný průběh nebude na škodu.

To bylo čtrnáct dní nazpět. Měly jsme z toho ze všeho dokonce takovou radost a slavily jsme tak vehementně, že jsme pak obě svorně skončily ve večerních křečích, pěkně stočené do klubíčka pod měkoučkou a heboučkou dekou a spokojeně jsme oddechovaly.

“Hele, jak se vlastně jmenuješ?” prohodila jsem jen tak mimochodem zcela logickou otázku, když jsem nám oběma druhý den ráno patlala k snídani trochu pohankové kaše. Vypadala docela zaraženě. Stydlivě se zasmála – což jsem spíš odtušila, než skutečně viděla – a pokrčila rameny.

“Aha. Fajn. Budu ti říkat Svině. Co ty na to?” Pokusila se kývnout. Od té chvíle mi její chování a její vzhled začal připadat ještě podivnější. Uvažovala jsem. A uvažovala jsem ještě jednou. Trvalo mi to týden, ale protože jsem nebyla schopná nic kloudného vymyslet, jen jsem nad tím nakonec mávla rukou.

Hned druhý den poté jsem po ohledání obsahu ledničky a spižírny usoudila, že takhle bychom stěží přežily několik dalších dní, proto jsem svou novou kamarádku vytáhla na procházku do nedalekého kauflandu. Tašky nazpět jsme už nemohly téměř utáhnout, tak jsme se bavily tím, že jsme vyhazovaly části nákupu buď na náhodné kolemjdoucí, nebo jen tak z tašky do tašky, nebo na sebe, a zase je pak sbíraly zpět. Cesta nám proto zabrala mnohem více času. Ani jedné z nás to ale nevadilo, smály jsme se a doma jsme zase skončily v těch stejných nadšených křečích, jako tehdy.

A pak jsem konečně douvažovala. Jak sakra něco, co je x-krát menší jak já, co téměř nemá hlavu – přičemž ale tento deficit si nahrazuje spoustou nožiček – co je x krát tenčí než já a co je sakra ještě milionkrát průhlednější, než já, může se mnou hloupnout a hlavně, jak se mnou něco takového může nosit nákupní tašky? Na všechny otázky mi odpověděl teploměr slovy třicet devět celých šest. A teď, když tu tak ležím v posteli v honosném béžovo-bílém nemocničním pokoji s dvěma ne zrovna velkými okny a s diagnózou zánětu ledvin, tak jméno své dobré kamarádky používám v trochu jiném kontextu. Teď už vím, do jakého pytle ji zařadit. “Ty svině, kam jsi mě to jenom přivedla!”

4 thoughts on “Dobrá kamarádka

  1. A já se lekla, že píšeš o mně? 🙁
    Snad už jsi z nemocnice doma a zánět ledvin je pryč? Držím ti palečky, všechny co mám! Brzo se uzdrav! 🙂

    1. Ale tak… pročpak zrovna o tobě, prosím tě? 🙂 A ano, zánět už je pryč. Jen dobírám zbytek léků, ale už nezlobí… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.