Switch off (2/3)

A jak víme, Ash prostě se vším chodí pozdě. Uznávám. Každopádně, Switch off pokračuje. Druhý díl přináším dnes, příští přidám v úterý (tentokrát je přednastaveno, takže skutečně bude). Tak co? Jste napjatí, jak to s Werisem a Melenem dopadne?

Část druhá

Po chvíli, když se zrovna chtěl Weris na něco zeptat, ozval se řev. Dveře u všech domů se otevřely a jejich obyvatelé vycházeli ven na ulici. Rozhlíželi se kolem a vypadali dost zmateně. Melen si byl stále jistější tím, že se stalo něco kvůli slunci. Ale co?  Probral si v hlavě už několik možností, ale nic mu nepřišlo dost logické. Najednou se zase octl na zemi. Weris po něm skočil a strhl ho k zemi.

„Pozor!“ křikl.

Chvíli na to letěl kolem kámen.

„To bylo co?“

„Neptej se mě! Jak to mám vědět! Ale zdá se, že se všichni zbláznili! Mimo nás dvou.“

Melen tomu nechtěl věřit, ale když uviděl náměstí, na kterém to jen vřelo, pochopil.

„Klid! To chce klid! Co se děje?“ volal Melen do davu. Skoro nikdo ho nevnímal. Ale ta hrstka, co zaslechla alespoň jedno jeho slovo, se otočila.

„To je ten od Mozku! Je to jeho vina! Na něj!“ rozeběhli se k nim a ostatní je za chvilku následovali.

Melen nechápal.

„Zdá se, že tě asi nemají moc v lásce, co?“

„To není pravda! Radil jsem jim, pomáhal jsem jim!“

„Teď už ne, Melene.“  Vzal ho za rameno a táhl ho pryč. „Tady nesmíme zůstat.“

„Ale, ale…. Co Rew?“

„Ten se k nim jistě přidá.“

Melen otevřel ústa k odporu, ale pak si uvědomil, že má Weris pravdu. Přizpůsobil se jeho běhu a oba se raději ztratili pryč. Mezitím zjistili, že žádný dům nezůstal plný. Všichni obyvatelé města vyšli ven. Jen domácí pomocníci, roboti, pokračovali v klidu v každodenní činnosti. Za okny bylo vidět, jak luxují, vaří a připravují stoly.  Z kdejakého domu byly slyšet písničky, které si k práci prozpěvovali.

„Kam vlastně chceš jít?“

„Nevím. Potřebujeme zmizet, tak prostě utíkám. Snad se někde schováme.“

Melen ho bez odporu následoval. Věděl, že kdyby zůstal ve městě, určitě by to nedopadlo dobře.

Běželi už nějakou dobu, když Melena něco napadlo. Mozek! Neříkalo se přece, že je citlivý na slunce a obecně na jakoukoli zvýšenou sluneční aktivitu? Nemluvilo se o tom, že by se měl ještě více chránit před jeho paprsky? A další věc, když se něco v Mozku pokazí, stane se to podobné i se všemi Napojenými. Tedy s většinou obyvatel Země.

„Mám to!“

„Co?“

„Už vím, co se stalo!“

„Vážně?“

„Myslím, že ano!“

„A co tedy?“

„No, víš…“ pak si dal ruku na rty. Neměl by o tom mluvit před Werisem. I když je, jak se zdá, na jeho straně, třeba se zase vše změní a on ovládne Mozek. Co potom? Co když to celé připravil on? Co když v tom má prsty? Ne, měl by být velice opatrný!

„No?“

„To Mozek, víš. Zřejmě se něco stalo se sluneční aktivitou a na to je on strašně citlivý. Myslím,

že v něm něco přeskočilo a tím pádem…“

„A tím pádem se něco stalo i s hlavou těch venku.“

„Tak.“

„V tom případě se musíme dostat k němu a opravit to. Tohle je hrozné.“

„Ano. Musíme.“

„Takže… Pozor! Sem, honem!“

Weris strhl Melena do kouta vedle dvou popelnic. Právě včas, protože dav se právě dostal skoro k nim. Kdyby je viděli, jistě by je chytli.

NYNÍ

Muž ve stříbrném sáčku ještě více zneklidněl. Náhle začal šmátrat po zemi. Zřejmě něco hledal.

„Co to děláš?“

„Sám nevím. Tohle místo znám. Jako bych sem chodil denně. Ale vůbec si nepamatuji, že bych tu někdy byl…“ zamyslel se. Pořád ale nepřestával hledat. „Já to tu znám!“ opakoval neustále.

„No tak, Werisi, raději mysli!“

Weris najednou zmizel. Na místě, kde stál, zůstala jen díra do země. Vedle leželo víko, které zakrývalo vchod do kanálu. V díře se za chvíli objevila Werisova hlava.

„Melene, pojď. Zmizíme.“

Melen se dlouho nerozmýšlel. Podle síly a intenzity kroků, byli jejich pronásledovatelé skoro u popelnic. Nic jiného mu tedy nezbylo. Rychlostí blesku vklouzl dovnitř. Pak oba posadili poklop znovu na místo.

 „Tady nás snad hledat nebudou,“ prohodil Melen s nadějí v hlase.

„Ne, snad ne.“

„A kde to vlastně jsme?“

„To nevím. Jako bych to tu znal, ale nevzpomínám si, že bych tu někdy byl.“

„To už jsi říkal nahoře.“

Melen sáhl do kapsy a vyndal z ní svůj mobilní telefon. Byl ještě menší než jeho dlaň, takže mu krásně padl do ruky. Černá barva a velký zrcadlový displej z něj dělaly opravdu elegantní módní doplněk. Ozvala se příjemná melodie, když ho Melen zapnul. Potom něco hledal. Byl rozčílený, protože dlouho nemohl najít to, co potřeboval. I když uběhlo jen pár minut, všechno se zdálo být skoro nekonečné.

„A, mám to! Podle mapy jsme právě,“ podivil se, „v podzemních zásobovacích chodbách.“

„Zásobovací chodby? Proto to tu znám! Často jsem sem chodil.“

„Ale sem se nesmí!“

Weris se na něj udiveně podíval.

„Nesmí? Tak co jsem tu tedy dělal?“

„Vím já? Teď to ale nemůžeme řešit. Podle té mapky bychom se měli chodbami dostat k Mozku, tak toho využijeme. Bude to celkem rychlá a přímá cesta.“

Dotýkal se displeje mobilu a při tom se důkladně rozhlížel kolem.

„Tudy,“ ukázal nakonec důležitě prstem.

Oba se rozeběhli. Věděli, že se k Mozku musí dostat co nejrychleji. Proplétali se upravenými a z obou stran osvětlenými chodbami. Pod nohama jim ubíhala krásná dlážděná cesta, kterou doprovázela odpadní stoka. Ta ale byla díky výkonným čističkám skoro bez špíny.

„A teď jsem v koncích,“ zastavil se Melen na rozcestí.

„Proč? Co se stalo?“

„Ztratil jsem signál. Nefunguje to!“ mlátil naštvaně do mobilu, přičemž mu z úst vyletělo několik peprných nadávek. Weris se na to nemohl dívat. Vytrhl mu mobil z ruky se slovy: „Prosím tě, klid, Melene.“

„ÁÁÁÁ, nemůžu být v klidu! Prostě to nejde. Zkus si to! Všude kolem nás chtějí zabít a ty mi říkáš, abych zůstal v klidu?“ Melen se opřel o zeď. „Hrom do toho… Nic nemůže být bez komplikací!“

Weris raději mlčel a místo toho se začal šťourat v přístroji. Částečně ho rozebral a hrál si s drátky, které zdobily jeho vnitřek.

„Tohle sem, teď takhle…“

Hmátl do náprsní kapsy saka. V ruce se mu za chvíli vyjímal krátký fialový drátek.

„A tohle přijde sem. A teď…“

Něco si tiše předříkával. Párkrát klikl a podal mobil zpět Melenovi.

„Tak. Už to půjde. Napojil jsem se přímo na jednu z věží. Sice to není nic moc, ale trochu signálu máš.“

Melen na něj udiveně zíral.

„Tedy! Neuvěřitelné! Funguje!“

Pomalu se vydal do chodby odbočující vpravo. Pořád bedlivě pozoroval displej mobilu. Pak se otočil. Všiml si, že Weris pořád stojí na místě. „Jo, promiň, pojď,“ kývl na něj a rozeběhl se. Chodby byly dlouhé a spletité. Bez mapy by se v nich velice těžko vyznali.

„Už tam skoro jsme. Ještě proběhneme touhle chodbou a potom,“ zahleděl se do mapy, „doleva

a budeme tam. Do budovy se dostaneme dveřmi právě ze zásobovacích chodeb.“

„Skvěle. Jsme tu celkem rychle. Ještě že máš svoji kartu, jinak bychom se dovnitř nedostali.“

„To je pravda.“

„Víš, tak mě napadá. Čím to je, že se všichni pomátli a jen my dva jsme pořád normální?“

Melen mlčel.

„Melene, slyšíš?“

 Pořád žádná odpověď.

„Vždyť ty Mozek obsluhuješ, víš o něm skoro všechno, tak čím to tedy je?“

„Neměl bych nic říkat.“

 „Ale no tak, já bych to chtěl vědět.“

„Kolik lidí už se mě ptalo. Nikdo nedostal odpověď.“

„Melene.“

Úplné ticho. Melen šel vpředu a Werisovy narážky zcela ignoroval.

„Melene!“

„Dobře, tak poslouchej. Nejsem Napojený.“

„Cože? Ty… ty nejsi…. nejsi Napojený?“

„Ne. Nikdo o tom ale neví. Takže ticho, dobře?“

„Jasně. To jsi tedy jediný.“

„Jediný? Ne.“

„Ne?“

„Je nás asi pět, o kterých vím.“

„A Rew?“

„Rew mezi nás bohužel nepatří.“

„Tak proto se s tebou nic nestalo. Nejsi ovlivněný Mozkem.“

Werise zpráva o tom, že Melen není Napojený, natolik zaujala, že úplně zapomněl, že se chtěl zeptat ještě na sebe. Co se stalo s ním? To ale Melenovi přišlo vhod. Bylo by těžké vysvětlit mu, že před nehodou byl bezcitný vyděrač.

„A jak se ti tedy povedlo zabránit napojení?“

„Nerad o tom mluvím.“

Sundal si z hlavy svůj žlutý klobouček. Tím odkryl nehezkou zhnisanou jizvu na temeni hlavy.

 „To mi zůstalo poté, co jsem zabránil napojení. Když jsem po operaci čekal na pokoji na propojení s Mozkem, vlastnoručně jsem si ten zpropadený čip vyřízl a umělou cévu, která spojovala nervovou soustavu s Mozkem, jsem přestřihl.“

„A to sis ránu sám zašil?“

„A co jsem měl dělat jiného? To byl ten nejmenší problém. Bohužel jsem stihl zachránit jen pět lidí.“

 „Těch pět, o kterých víš.“

„Ano.“

„A nepozná se to?“

„Dost těžko. Ale vzhledem k tomu, že já a Rew jsme jediní, kdo má k Mozku přístup, tak opravdu není problém celou věc utajit. Všichni nám věří.“

Weris se usmál.

„Tak, jsme tady.“

Melen se zastavil před obyčejnými bílými dveřmi, které se znenadání v chodbě objevily.

Sáhl do kapsy u kalhot. Zůstal zaraženě stát. Rukou projížděl kapsu znovu a znovu ze strany na stranu.

„Kde… kde je?“

„Co?“

„SEAC karta! Vždyť jsem ji tu měl. Tady byla!“

„Neříkej, že ji nemáš. Vždyť bez té karty jsme ztraceni!“

„Myslíš si, že to nevím? Ale já si ji sem zaručeně dával!“

„Nevypadla z kapsy?“

„Určitě nevypadla!“

A potom se zděsil.

„Ale ne!“ řekl, „Já ji dával k Rewovi.“

„To není dobré. Takže oni se sem teď můžou kdykoli dostat.“

„Bohužel, a kdyby se sem dostali, byl by to velký průšvih. Určitě by šli po nás a potom by zničili i Mozek.“

„A jsou už tady?“

Melen se zaposlouchal. I bez nadpřirozených schopností měl výborný sluch.

„Neřekl bych. Cesta, kterou jsme šli my, je rychlejší a přímější.“

Chvíli přemýšlel a v duchu si počítal.

„Měli by být v budově asi tak za patnáct minut.“

„Dobře. Musíme se tedy za čtvrt hodiny dostat k Mozku a opravit chybu.“

„A jak se chceš dostat dovnitř? Copak nevíš, jak je Minehearth tower dobře zabezpečená!“

Zdrceně se opřel o zeď. Byl úplně v koncích.

„Tak musíš něco vymyslet! Copak musíme umřít?“

To be continued

2 thoughts on “Switch off (2/3)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.