(Ne)zapomínej na minulost!

Víte, často slyším, že když se chci sebrat a konečně se dát trochu do kupy, měla bych zapomenout na to, co se stalo v minulosti. A že to nebyly pěkné věci. Odchod otce od rodiny, nervní prostředí, pravidelné pochůzky po doktorech, nepřijetí na vytouženou VŠ… rozchod… A jiné. Ale je to pravda? Měl by se člověk od minulosti odstřihnout? Měl by dělat, jako že neexistuje? Zapomenout na ni?

To je otázka, která trápí asi každého. Názory jsou různé. Často se říkává, zapomeň na minulost a začni od znovu. S tím ale já tak úplně nesouhlasím. Proč? Víte, když se nad tím zamyslíte, z psychologického hlediska je toto úplná do nebe volající hloupost. Víme totiž, že existuje nevědomí. Tedy část našeho vědomí, kam odsouváme a uzavíráme právě ty okamžiky, které bychom si opravdu nechtěli pamatovat, a které prostě nemá cenu znovu vytahovat na světlo.

Zní to pěkně. Ovšem, o nevědomí se šušká ještě jedna věc. Když se najednou ocitneme v situaci, která je, byť třeba jen vzdáleně, té zapomenuté podobná, co se stane? No jistě, ta situace, kterou jsme chtěli zapomenout, se znovu objeví v plné kráse. Často samozřejmě ve chvílích, kdy to nejméně čekáme a kdy je to nejméně vhodné.

A to se děje neustále. Něco zapomene, ono se to samo od sebe vyjeví. Znovu to zapomene a ono se to co? No jistě, po nějakém čase znovu vyjeví. A to je tedy také důvod, proč s výše uvedeným stanoviskem „zapomeň na minulost a začni od znovu“ – i po všech mých zkušenostech – nesouhlasím.

Photo credit: h.koppdelaney / Foter.com / CC BY-ND
Photo credit: h.koppdelaney / Foter.com / CC BY-ND

Naše minulost je jako naše nevědomí. Také se připomene ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Pokud tedy na ni budeme nadávat a budeme se ji pokoušet zapomenout, bude nám pak kvůli tomu činit ještě větší problémy, a to pořád a pořád dokola. Bez ustání. A jak se tomu vyvarovat? Jednoduše. Tedy… jednoduše s velkými uvozovkami, samozřejmě.

Oázou na poušti, je ten, kdo odpouští… (Hana Hegerová – Já se vrátím)

Ano. V této krátké větě je řečeno vše. Ono je totiž nejlepší, chceme-li skutečně naši minulost pokořit, se s ní usmířit. Vzít ji jako fakt. Co se stalo, stalo. Bohužel. Když to pojmenujeme a dokážeme o tom mluvit, bude nám lépe. Už se nebudeme muset bát, že se to vynoří, když to nejméně čekáme. Už žádné nervy. Ne. Jen jedna jediná myšlenka, která nám řekne: „Hele, už zase myslíš na to, jak si tehdy potajmu snědla celou bonboniéru a nervuješ se kvůli tomu. Přestaň!“

Vím. Zní to jednoduše, ale jak již asi odhadujete a tušíte, je to sakra složité. Ale kvůli klidu a kvůli tomu, abychom si to v hlavě srovnali my sami (nehledě na okolí, protože pokud s námi má někdo problém, je to jen jeho problém…) je skutečně třeba minulost přijmout a pracovat s ní. Ne ji zapomínat. Zapomenutá minulost, špatná minulost a minulost, která se bude znovu opakovat. A to přeci nechceme, nebo ano?

  • Jak se vypořádáváte s minulostí vy?
  • Pokusili jste se někdy samotné minulosti odpustit a usmířit se s ní?
  • Dá se podle vás s těžkou minulostí žít beze strachu a obtíží? 

Comments

    1. Post
      Author
  1. Frog

    Minulost bolí tím víc, čím krásnější byla tehdejší přítomnost.
    A čím víc se ji snažíme zahnat, tím je neodbytnější.
    Zbývá jen smíření a naděje…

  2. Van Vendy

    Odpustit je u mně rovno slovu zapomenout – a to není možné. Ale možná že nejblíž slovu odpuštění je u mě – ignorovat. Nezabývat se tím, nežrat se tím, nemyslet na to. Je fakt, že ohlížet se do minulosti je opravdu k ničemu, nepomůže to a jen se člověk trápí. A taky pan Bych by potřeboval nakopnout do pozadí, to je nejvíc deprimující a svazující výraz. Kdybych…
    Myslím, že zapomenout na minulost se nedá, to je fyzicky i psychicky nemožné. Ale minulost se dá přibouchnout za dveře, nebo, jak píše TheMole, otočit se k ní zády a dívat se do budoucna. Jo, víme, že tam někde za náma ty vzpomínky jsou, a že vrčí a chystají se do útoku, ale můžeme je ignorovat.
    A protože jsem se sama někoolik (desítek!) let trápila tím, co by bylo, kdyby, můžu fakt říct, že toto myšlení je hrozně zhoubné, nic nepřinášící a jen svazující. Co bylo, bylo, když je třeba, vzít si z toho poučení, když se nedá vzít poučení, tak to prostě přejít a nevracet se k tomu.
    A pokud se ve vzpomínkách vracet, tak jenom k věcem pěkným, které si vzpomínání zaslouží.

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      Co dodat… 🙂 Jedno krásné slovo za druhým. Máš pravdu. To Bych je strašná věc. Hlodá, hlodá a nedá pokoj.
      No nic. Děkuji za krásný povzbuzující komentář, Vendy! 🙂

  3. Lowri

    Na minulost nezapomínám, ale ani se v ní nijak neutápím. Co bylo, bylo; teď už to nelze změnit. Snažím se vzít si z toho, co se stalo, nějaké poučení. A pořád si opakuju, že kdyby se to nestalo právě takhle, nebyla bych tím, kým jsem dnes, a za to jsem moc ráda. 🙂
    V jednom období mi dělalo problém smířit se s tím, kým jsem byla dřív, a trvalo mi dlouho, než jsem se přesvědčila, že jsem to pořád já a že na tom, co jsem dělala dřív, už teď tolik nezáleží.
    Myslím, že na špatné věci se úplně zapomenout nedá, a ty opravdu hodně špatné na nás čas od času dolehnou, ať chceme nebo ne, a pak záleží na nás, jak se s tím popereme. Úplně bez potíží a strachu se v tom případě podle mě žít nedá…

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      Krásně řečeno. A je to fakt. Ať chceme, nebo ne. Ať to přijmeme, nebo ne, ta bolest tam je pořád a hlodá, když na to přijde… no jo. Co se dá dělat… a máš pravdu. Ono to zlé nám pomůže konečně vyrůst. I já to teď cítím. Protože kdyby nebylo zlého, tak se nikdy nezformujeme tak, jak bychom se zformovat mohli. 🙂

    2. Van Vendy

      Taky to cítím podobně, a taky mi trvalo hodně dlouho, než jsem se dopracovala k tomu, minulost zčásti ignorovat, považovat ji za uzavřenou věc – ale přesto nedílnou součást života. To, co bylo, se přece nedá odmazat. Ale dá se tím nezabývat.
      I když, opravdu se někdy minulost čas od času vyvalí, přestože o tyto vzpomínky nestojíme. Ale to nejde jen o vzpomínky, ale i o celkový pocit, který tyto vzpomínky vyvolávají.
      Naštěstí už víme, že pokud se povedlo je dát pod zámek jednou, povede se to i podruhé. A případně potřetí a počtvrté.

      1. Post
        Author
    1. Post
      Author
        1. Post
          Author
  4. Jarka

    Jako křesťanka vím, že odpuštění je základ všeho. Neodpuštění člověku otravuje život zlobou a hořkostí a takový život za nic nestojí. Odpuštění nám umožní to smíření, o kterém píšeš a když se myšlenky do minulosti vrátí, nebo se nám ta minulost připomene jinak, už nehlodá a neubližuje…

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      Mluvíš mi z duše, Jarko! 🙂 Odpouštět je těžké… ale je vlastně krok, kterým ukážeme, že jsme trochu „někde jinde“, než ten, komu jsme odpustily. 🙂

  5. lady Lianna Ellusive

    Je dobré vzít z minulosti to, co ti pomůže do budoucna, a ten zbytek „nechat jít“ . Mít na paměti co se stalo, ale nenechat se tím terorizovat. Většinou to není jednoduché, podobné věci umí být pěkně nepříjemné.

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      I to je správný přístup. Ano. Ona minulost umí terorizovat setsakra dobře. Zamávat jí a říct jí sbohem, ano. Proč ne. 🙂

  6. Beatricia

    Pro svůj duševní klid jsem se absolutně odstřihla od minulosti a vytěsnila vše nepříjemné. Jakmile by se vloudila nějaká nostalgická vzpomínka, okamžitě přepínám na přítomnost a budoucnost. Na déjà vu nehraju. Není to jednoduché, ale tak jsem si to naprogramovala a zbytečně se netrápím. To ale neznamená, že odpouštím. ☼☼☼

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      Jsem ráda, že tento přístup funguje. 🙂 Mně dělal jen problémy… proto jsem se skutečně rozhodla postavit tomu čelem. Přeji, ať ta budoucnost a přítomnost je jen hezčí a hezčí a ať minulost jen přebije tak, že už se nakonec ani připomínat nebude. 🙂

  7. TheMole

    Zapomínat není možné. Jen to chce otočit se tak, abys měla minulost za zády a budoucnost před sebou. A jak budeš kráčet pořád vpřed, vstříc budoucnosti (noci dál, světlu blíž), budeš vědět, že až dojdeš dost daleko, tak se budeš moct bez obav otočit, prohlížet si zdálky minulost, vzpomínat a přemýšlet. Protože ta minulost tam je a vždycky bude. Ale teď je ze všeho nejlepší kráčet vpřed a neohlížet se. 🙂

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      Ano. Zapomínat ne. Někdo to tak skutečně dělá… ale je to hloupost. Ono je nejlepší otočit se k minulosti čelem a s tím stále kráčet dál, dokud ji nemineme a dokud, jak říkáš, se na ní nebudeme moci obracet ve vzpomínkách. 🙂
      Každopádně… děkuji za krásný a povzbuzující komentář!

      1. TheMole

        Nemáš zač. Vždycky napíšu, když je co říct. I já mám v životě věci, které nikdy nezapomenu a bolí dodnes.

        1. Post
          Author
  8. Eazi

    Naprosto s tebou souhlasím. V půlce článku mi uvnitř hlavy křičelo „Neeee! Zapomenout je zle! Co když se nám to samé stane znova?!“ a tys to pak napsala vesměs stejně. 😉
    Myslím, že by se každý z toho, co se stalo měl poučit, a neopakovat znova ty samé chyby, a smířit se s tím (i když to někdy není lehké). Asi to tak holt má být. 🙂

    1. Post
      Author
      Le fille Ash

      A já mohu dodat jen… vskutku. 🙂 Ono to smíření není smíření ledajaké. Ale takové, které by nám mělo pomoci k tomu, abychom se smířili sami se sebou. 🙂 Jsme jen lidé… a svět je jen svět.

  9. Ježurka

    Pravda je, že odpustit se může, třeba i má, ale zapomíná se těžko. Mohu potvrdit, ale opravdu je důležité to odpuštění. A taky spíš zapomínáme ze života dost těch ošklivých věcí, jsou ale takové, na které nezapomeneme nikdy. Třeba na to, když nám zemře někdo milovaný.

    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.