Mít čas na sebe, aneb Ash a malý online vzlyk

Dlouho se neozývá. Asi už psát nebude! Nebloguje. Vždycky slibuje a pak už se vůbec neozve. Úplně Vás slyším. Ano. Vím to o sobě. Dělám to takto velmi ráda. A proto dneska nebudu nic slibovat. Dneska prostě předložím fakta. Aneb víte co, člověk si musí jednou za čas vylít srdíčko i online.

Asi bych měla začít od začátku. Nebo ještě lépe, měla bych začít ve chvíli, kdy všechny tyhle věci začaly. Píše se můj opravdu velmi špatný rok. Rok 2014. Už se chýlí ke konci a pomalu se přehoupává do roku nového a já stále doufám, že bude líp. A ono ne. Stal se přesný opak.

Rok 2014 se nesl ve znamení učení na maturitní zkoušky. Ty jsem, i když jsem se vystresovala do nemoha, nakonec zvládla. A byla jsem na sebe v tu chvíli opravdu pyšná, protože ač to vypadalo všelijak a já ani se samými jedničkami nepočítala, nakonec se mi na maturitním vysvědčení vykouzlit podařily. Ale bohužel, stalo se, že to byl můj poslední velký studijní úspěch. Protože pak přišla doba, kdy se postupně sypalo, co mohlo. A já se úspěšně sypala s tím. Okolí mi říkalo, že se jednou uhoním. Že si toho nemám brát moc. A já pořád neposlouchala. Ale to trochu předbíhám.

 

Prostě se stalo, jak se to často stává, že se semlelo několik věcí najednou. Rozchod, neúspěšné přijímačky na umělecké školy (tehdy jsem se zkoušela hlásit na operní režii na HAMU a na scenáristiku na FAMU), ztracené nervy z maturity a z učení na přijímací řízení, a pak výběr školy narychlo. A aby toho nebylo málo, následovala rekonstrukce bytu a k tomu smutné vyřizování dvou pozůstalostí (které vlastně nejsou pořádně vyřízené dodnes). A já lítala z místa na místo, nezastavila jsem se, neměla jsem čas na sebe, ani na to, co jsem dělala (nebo měla, ale ve chvíli, kdy jsem všechno dělala jen na 50%). No. A co se nestalo.

Neúspěchy se nabalovaly. Bývala jsem dobrá studentka a učit se mě vždycky bavilo (bavilo, nebyla jsem šprtka, ne!). Ráda jsme poznávala nové věci. Byla jsem optimista a nadšenec. Ale přišly chvíle, které mě naprosto ubily. A všechno se to nabalilo právě s nástupem na Fakultu Humanitních Studií. Tam jsem se dostala jen díky tomu, že tu byly velice jednoduché přijímačky. A navíc jsem si pořád říkala, že mi to třeba jednou k něčemu bude. Bohužel, teprve během studia jsem začala zjišťovat, že to není pravda a že vše byla jen nafouknutá bublina. A že pokud se chci nějak začít profilovat, FHS mi v tom nepomůže. Ani náhodou. Poslední kapkou bylo, když se mě zkoušející na jedné velké zkoušce zeptala, jestli mám maturitu. Plno lidí už mi dodatečně řeklo, že jsem ji tehdy měla posla… no, však víte kam.

Neudělala jsem to. Ale bylo to posledním impulsem k tomu, abych začala své směřování řešit jinak. Prvním zlomem bylo, že jsem se dostala na dálkové studium Taneční terapie do Olomouce. V tom smysl vidím. Ano. Fakultu Humanitních Studií jsem zatím pustila k ledu – nebo lépe řečeno, přerušila jsem tam studium. A spolu s tím jsem začala nad sebou vážně přemýšlet. Uvědomila jsem si, že mám tři práce, mnoho koníčků a že je třeba se opravdu konečně radikálně změnit (tehdy jsem dala konečně za pravdu všem těm, co mi říkali, že se jednou z toho všeho, co dělám, zblázním). Pochopila jsem, že dělat všechno, není cesta. A tak jsem začala redukovat, protože jinak by se asi opravdu velmi brzy stalo, že se někde složím. Únava se dostavila ve velkém a já si uvědomila, že dělám i věci, které vlastně dělám jen z povinnosti. Protože nápad jít učit dětičky do MŠ tancovat, byl – bohužel – opravdu hloupý.

A tak jsem ukončila dvě práce. Jednu s velkým smutkem v očích, druhou s velkou úlevou. Ale pořád jsem si říkala, že v životě chci dělat ještě něco jiného. A tak se konečně zrodil ten nápad jít studovat fyzioterapii. Začala jsem se tedy učit. Hodně. A pečlivě. A bavilo mě to, což bylo oproti učení na FHS velká změna. Ale bohužel, když se daří, tak se daří. Na VŠ mě nepřijali. A v tu chvíli mi všechno došlo ještě víc.

Holka, ty prostě potřebuješ vypnout. Okamžitě. Jinak to nedopadne dobře. Všechny síly, které jsi měla, jsi už vyčerpala a jedeš na nějaký třetí, nebo čtvrtý záložní zdroj. Potřebuješ načerpat novou energii a všechno si v klidu promyslet. A to akutně. Jinak to nedopadne dobře. Potřebuješ se zklidnit a sebrat. Na hubu jsi teď padla už tolikrát, že se prostě musíš konečně pohnout vpřed.

Selekce aktivit, ač bolela, byla nutná. Protože konečně tak budu moct zase dělat i věci, které šly stranou, protože jsem pořád řešila něco jiného. Zkusím se znovu hecnout a dotáhnout FHS. Přeci jen, zbývá mi jen napsat bakalářku a udělat dvě zkoušky (i když u jedné mi zbývá už poslední pokus). Tak to třeba půjde. A co se fyzioterapie týče, příští rok je taky rok. Takže to třeba zkusím znovu. Pěkně odpočatá a s novou vervou. Protože teď jsem i tady jela přes moc. Vím to. A zkrátka se mi asi někdo, kdo nade mnou bdí, tímhle vším snaží naznačit, abych zpomalila. Abych se zastavila a starala se také chvíli o sebe. Protože to je třeba. Moc třeba.

Všechny ty peripetie mi ale pomohly konečně si uvědomit, kterým směrem se chci v životě vydat. Taneční terapie (a obecně umělecké terapie) jsou tím směrem. Poprvé mám pocit, že jsem se po dlouhé době rozhodla správně. Konečně. Co se fyzioterapie týče, chtěla jsem ji jen jako nástavbu. Takže se teď vydám směrem různým masérských a rehabilitačních kurzů a třeba nakonec zjistím, že si fyzioterapii dodělám někdy, časem, také dálkově. Nebo že mi do mého CV hodně praktických zkušeností z kurzů ve výsledku bude stačit. Kdo ví. Život je nevyzpytatelný.

Ale teď, teď si odpočinu. Budu mít rok, kdy si budu moct vše přebrat v hlavě. Hodně se toho kolem mě změnilo, tak si to potřebuji srovnat. A navíc, při odpočinku člověk pozná sám sebe ještě lépe. Tak kdo ví, jak budu mluvit za rok.


Photo by r2hox on Foter.com / CC BY-SA 

11 Responses to Mít čas na sebe, aneb Ash a malý online vzlyk

  1. Joina napsal:

    Srdíčko bych si vylívala ráda, ale na blog mi to je blbé takové věci psát.
    Mě už doba škol skončila, ale novým věcem se mohu a chci učit pořád. Někdy to je vyčerpávající. No a co se týče tvých věcech, všechno bude v pořádku a ničemu se nepoddávat a doufat v lepší věci 🙂

  2. Vivienne napsal:

    Vskutku se ti to dost zamotalo. Ale ty jsi to zdá se rozmotala a víš kam teď směřeješ a to je důležité! Jsem za to ráda a věřím, že i dál půjdeš tou správnou cestou pro tebe. Rozhodně jsi učinila první krok.
    Držím palce.

  3. Ježurka napsal:

    Vidím, že jsi to neměla v životě vůbec lehké, ale je dobře, že sis uvědomila co pro tebe je a co není důležité. A taky se nepřetěžovat. Rozumím. Na podobné dojela i jedna moje vnučka. Opravdu někdy míň znamená víc. Držím palečky.

    • Míň znamená víc. Už je to tak. Děkuji za milý komentář. 🙂 A že jsem to neměla lehké… no, co naplat. On by to pak asi nebyl pořádný život. Protože.. ten je tak nějak vždy někdy hroší a někdy lepší. 🙂

  4. Mirek napsal:

    Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s obrovskou láskou. K takovému předsevzetí přeji hodně úspěchu.

  5. MarijaKes napsal:

    Jo najít se a skloubit sebe sama s životními plány a uskutečnit je, je velmi velmi těžké. Snad se ti to podaří. To pak budeš jedna z mála šťastných.

  6. TlusŤjoch napsal:

    Tak ať ten rok nasměruje do pohody.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.