Jak jsem léčila pony-trauma – aneb FFýlet na Vysočinu

Pomalu přecházím do jiného světa. Objevuji nové kouty kolem sebe i sama v sobě a někdy mám při tom trochu pocit, že se vracím do opravdového jalového dětství. Ale nutno uznat, že je to pocit nadmíru příjemný. Znovu jsem ho ve velkém zažila během mého čtyřdenního výletu na Vysočinu. Záměrně neříkám na Festival Fantazie, protože na tom jsme se sice s přítelem pohybovali, ale tentokrát nebyl hlavní náplní výletu.

To ale neznamená, že jsme tam nestrávili také pár pěkných chvil. Strávili. A během nich jsme stačili zasednout ke stolu s kamarády, strhat triko celebritě ze seriálu Star Gate, dozvědět se něco nového o Omě, objevit novou deskovku a projít hvězdnou bránou. Tedy, v mém případě, spíše se z ní sklouznout.

Dobrá, možná bych měla pár bodů trochu osvětlit. A to především asi to triko. Kdo viděl seriál Hvězdná Brána – SG1, určitě zná postavu Teal’ca a jeho představitele Christophera Judge. (Kdo nezná, googlí!) Ano. Právě on se také dostavil do Chotěboře na Festival Fantazie a já měla tu čest, že jsem se také dostala na besedu s ním. Bylo to ženiální. Naprosto. Mr. Judge je prostě vtipálek každým coulem, je rychlý a umí geniálně vyprávět (i raději nepublikovatelné) historky z natáčení.

I já jsem se tentokrát odhodlala a položila otázku. Ovšem ještě před tím jsem na celé kino prohlásila „Omlouvám se, ale máš špatné tričko!“ „Co? Špatné tričko? Špatné!?“ „Jo, není na něm motiv Star Gate, tak pro mě je špatné“ (Měl na sobě triko se supermanovským s-kem) „Ce, no jo. Ale je na něm S. To je jako Star Gate“ ušklíbl se „Cha! Jsem rychlý, co?“ Ano, byl. To jsem musela uznat.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kloužeme se ze Star Gate

Ale FFko byla jen část toho, co jsem na Vysočině zažila. A jelikož na Festivalu jsme, jak už jsem psala, strávili času poméně (ovšem o to vydatněji – přednášky mi letos přinesly mnoho zajímavých nových poznatků), tak se teď budu věnovat zážitkům okolo.

Já a léčení pony-traumatu

Jedna z věcí, která mi prostě z celého výletu utkvěla asi nejvíce, byla jízda na koni (kupodivu, že?). Ovšem nejlepší bylo to, jak k ní vlastně došlo. To bylo tak. Pár let zpět, když jsme se ke koni dostala naposled, jsem byla na vyjížďce s mou sestřenicí. Nevím, jak se to tehdy seběhlo, ale dopadlo to tak, že jsem dostala poníka. A to ještě dokonce menšího, než má mladší sestřenice. Tehdy jsem z toho byla dost nešťastná, protože já koně prostě můžu a když se řekne projížďka na koni, určitě se nevidím na hřbetu ponyho.

Na tenhle zážitek jsem pořád myslela a pořád se mě držel a neustále jsem si představovala, jak by bylo pěkné, zase někdy na koně vyrazit. Tentokrát ale opravdu na koně. Bohužel však nebyla příležitost. Až doposud. Když můj přítel uslyšel vyprávění o vyjížďce ne úplně podle mých představ, tak pár týdnů před odjezdem na FFko, v jeden teplý pozdní večer, když jsme seděli na lavičce na dětském hřišti a pozorovali zářící městské lampy nad námi, se najednou mezi řečí zmínil „Jo. A do Chotěboře si s sebou vezmi nějaké pevnější kalhoty.“ Podívala jsem se na něj stylem „Eh? Was?“ Pochopil a dodal „No, protože pojedeme na koníčky. Přece tě nenechám s poslední myšlenkou na vyjížďku na minikoni“. A opravdu nenechal.

koně 004

Tím více mě dostal, když prohlásil, že určitě pojede také. A tak to skutečně dopadlo tak, že domluvil půlhodinovou -zatím jen vedenou – vyjížďku. Lesem, luky… no, zkrátka romantika v sedle, jak se patří. Musím ale konstatovat, že tentokrát jsem dostala koně tak velkého, že možná 3x předčil toho minulého poníka. Došla jsem tedy k závěru, že nyní jsem skutečně několikanásobně saturovaná a z pony-traumatu 100% vyléčená. Tím víc, když vím, že tahle jízda s velkou pravděpodobností nebyla poslední.

Cestou, necestou…

Dalším velkým naplánovaným zážitkem byla také procházka údolím Doubravky. Cesta byla krapet náročnější – pěkně členitá, kamenitá, bahnitá a kopcovitá – což mi naopak dost vyhovovalo. A navíc se tady právě projevil ten návrat do ještě dětštějších let. Jak? No uznejte sami. Normální lidé by se drželi cesty a jejích okrajů. Šli by pěkně spořádaně tam, kam skutečně jít mají. Ovšem, normální lidé jako my tu cestu chvílemi ignorovali.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Doubravka v celé kráse

Tak se stalo, že jsme najednou skončili na kamenech a skalkách kdesi nad cestou, někdy dokonce i nad zábradlím, které jí chvílemi lemovalo a štrádovali si to už spíše jako vysokohorští turisté dál a dál. A ještě jsme se tomu stihli cestou smát. Stejně jako moje bota, která se skutečně na patě rozšklebila už definitivně (kámen za to může!). K tomu všemu ještě přičtěte skákání po kamenech a hned vám z toho vyjde, že se prostě někdy není opravdu těžké zapomenout.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mostek nemostek

Ale kolem Doubravky se toho stalo víc. Když jsme tak šli dál, tentokrát skutečně cestou, ne necestou, tak jsme se zastavili u jakéhosi pána, který hleděl na něco do vody. A ano! Byl tam! A co? No přeci ráček. Sice byl jakýsi podivný, jelikož lezl po předu, ale což. Říčka je zkrátka tak čistá, že se jí ani rak nebojí. Schválně! Kdopak ho na fotce objeví?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ráček, ráček klepetáček…

A to ještě není vše. Jeden zážitek z jídelní pauzy. Vyhlédli jsme si krásné místo na kameni ve vodě. Dalo se na něj jednoduše dostat a dobře se na něm sedělo. Já samozřejmě byla dokonale zabraná do focení, a tak jsem úplně zapomněla, že mám ještě na klíně jablíčko. To se vinou všech okolností nakonec silou vlastní vůle (a gravitace) poroučelo při jednom nešikovném pohybu do vody. Skutálelo se pěkně po kameni, až do proudu. Myslela jsme si, že se tam muselo někde zachytit, ale já ho prostě nemohla najít.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Někde tam to jablíčko musí být… tak ne. Tak se alespoň usměju pro foto…

Ale pak se přeci jen našlo. Ovšem to ne já, to přítel. Jednoduchým trikem odhalil, kudy asi to moje jablíčko padalo a nakonec ho skutečně během chvilky z vody vytáhl. Bylo chycené v proudu pod kamenem. Samozřejmě o kus jinde, než jsem hledala já. No co. Tak jsem o tu svačinu nakonec nepřišla, no.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Někde tam je!

A co ještě dodat? Nic víc. Jen to, že jsem si celou procházku užila. Konečně jsem se zase trochu nadýchala čerstvého vzduchu (chytla trochu bronzu) a konečně jsem se prošla opět kolem vody, což je něco, co prostě můžu. A víte proč? Protože fotit vodu jako takovou a fotit zátiší a malá zákoutíčka, to je prostě slast. Ono to jde téměř samo, protože každou chvíli se vám nějaký nový pěkný záběr zjeví přímo před očima a vy nemůžete nic, než stisknout spoušť.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Voda voděnka…

No. Ač to tím ještě nekončilo (následovala grilovačka, nalezení žáby, nákup knih, nákup her aj. aj), já už to tady ukončím. To nejzásadnější a  nejlepší už jsem vám tu vykecala. Ten zbytek byl sice neméně důležitý a krásný, ale dá se zkrátka shrnout do pár slov – dalších několik dokonalých chvil. Toť tedy k mému výletu na Vysočinu. Prázdniny však samozřejmě pokračují, tudíž se můžete jistě těšit ještě na další a další vyprávění z prázdninového řádění. Ovšem prozatím vám věnuji jedno velké a jasné… AHÓJ!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail
rss

15 Responses to Jak jsem léčila pony-trauma – aneb FFýlet na Vysočinu

  1. Intuice napsal:

    Na koni jsem neseděla pěkně dlouho, na poníkovi naposled v 5 letech, Jinak krásná příroda, les a voda a kameny nemají chybu. 🙂

  2. TlusŤjoch napsal:

    Krásné fotečky.

  3. Van napsal:

    To byl parádní výlet, fantazijní i romantický!
    Hvězdnou bránu jsem viděla asi jednu nebo dvě epizody a odložila na někdy jindy, takže o seriálu moc nevím, ale něco malilinko ano… 🙂
    Nachytávka na triko se vám povedla a hlavní je, že jste se dobře bavili!
    Krásná procházka potoční, koňmo i pěšmo. Konečně koňová satisfakce, a pořádná! Máš prima přítele, to je moc hezký, když zaznamenal, co tě trápí a nezapomněl na to a přišel na nápad, jak ti udělat radost…
    Krásné fotky, moc se mi líbí ta poslední.

    • Le fille Ash napsal:

      Prima přítele mám. 🙂 O tom žádná. Ten výlet s ním byl prostě super. Bavit se, to nám jde. 😀 🙂 Díky za moc milý komentář!

  4. Intuice napsal:

    Pěkný výlet! Já byla na koni naposled v 10 letech na pionýrském táboře. 🙂

  5. Jarka napsal:

    O tom festivalu jsem zachytila zprávu v televizi a vím, že tu byl i představitel Teaĺca. Hvězdnou bránu jsem viděla dokonce několikrát, protože se tento seriál často opakuje a jelikož je hezký, tak na něj koukáme pořád dokola. 😉 Užili jste si s přítelem bezva pár dnů a nejen na festivalu, ale i na koni, nebo v přírodě! 🙂

    • Le fille Ash napsal:

      Jo, jo. Letos ho televize brala útokem- 🙂 A jak říkáš, bylo to opravdu bezva pár dnů!

  6. E. napsal:

    Jo pohled z koňského hřbetu to je uplně něco jiného a nezapomenutelného ;-). Jako malá jsem jezdila, pak i na pár koňských táborech byla, ale teď už je to dlouuuhá doba, co jsem na něm neseděla. Ps. hrozně pěkná fotka v profilu, ten polštář je tvá výroba? 🙂

    • Le fille Ash napsal:

      Jo, jo. Já právě také na koni už neseděla dlouho a chybělo mi to. Teď pevně doufám, že se k tomu zase pomalu vrátím. 🙂

      A díky za pochvalu. Jen ne. Ten polštář není mé výroby. Tak šikovné ručičky nemám. 😉

  7. TheMole napsal:

    Tvůj přítel má Pravdu. Poníci stojí za prt.

    (tak, a teď doufám, že tenhle blogísek nečte Kníža…) 🙂

  8. Trigatron napsal:

    To je škoda, že ses nezastavila, když už jsi na FF byla. Musím souhlasit, bylo to legendární, obzvlášť focení „natajno“ ve VVočích. Já tedy besedu absolvoval až druhý den, ale i tak stála za to. 🙂

    Ke zbytku musím říct – gratuluji. *palec nahoru*

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.