Galdarian – třetí kapitola

Příběh pokračuje. Allen už to nevydrží a rozhodne se jednat. Dokonce takovým způsobem, že se vydá přímo do krámu, aby tam o náramku zjistila co nejvíce to půjde. Jak to asi dopadne?


Předchozí kapitola – DALŠÍ KAPITOLY – Čtvrtá kapitola


Když se Allen ráno probudila, znovu ji vše utvrdilo v tom, že se v noci opravdu nic nedělo.

Slunce už bylo vysoko. Ztěžka vstala, zběžně se oblékla a ještě trochu otřesená nočním zážitkem se vydala do kuchyně.
„A, dobré ráno, Allen,“ pozdravil ji její otec Mark a upil ze svého ranního šálku kávy.

„Jo, dobré ráno,“ řekla v odpověď a hned navázala, „kde je maminka?“

„Někde lítá,“ odvětil Mark a znovu se vrátil k nedočtenému novinovému článku.

„Aha. Dobře. Něco si musím vyřídit. Jdu ven. Jsem tu za chvíli.“

„Dobře, řeknu jí to.“

„Díky,“ odvětila Allen a rozeběhla se ke dveřím.

„Počkej! A co snídaně?“

„Najím se až pak.“

„Jak myslíš.“

Allen vyrazila ven. Dveře vrzly a nelítostně se za ní zabouchly. Nancy byla v tu chvíli v kuchyni.

„Kam šla Allen?“ zajímala se.

„Něco si vyřídit,“ odpověděl po pravdě Mark.

„Vyřídit? Bez snídaně?“ Nancy se ustaraně podívala za zavřenými dveřmi.

„Přesně tak,“ poznamenal Mark a přetočil list novin.

„Nezdá se ti ta naše holka poslední dobou nějaká divná?“

„Divná? Nevím… možná.“

Nancy jen vzdychla: „Co se to s ní děje?“

Allen se vydala do města. Rozhodla se, že musí za každou cenu zjistit alespoň něco málo o tom náramku. Prostě jí to pořád nenechávalo chladnou. Jediné, na co myslela, byl právě on, což si dost vyčítala. Hlavně kvůli Peterovi. Chtěla to proto vyřešit rázně a jednou provždy.
Při svém bloudění se nějak, ani vlastně nevěděla jak, dostala opravdu tam, kam chtěla stejně dojít. Před obchod. Rozhodla se tedy využít situace. Do výlohy se raději nepodívala, aby se jí nestalo to samé, jako poprvé. V žádném případě nechtěla znovu prožít podobná muka. Opatrně otevřela dveře. Zvonek nad nimi se zachvěl a vydal ze sebe jemné líbezné zacinknutí.

Uvnitř obchůdku bylo mnoho rozmanitých věcí. Zašlá i pečlivě vyleštěná brnění, meče, šperky všech druhů a barev, plno knih, koberce, látky a další a další, na co si jen člověk vzpomněl. Nakonec si všimla i náramku. Byl uložen ve skleněné vitríně na podstavci tak, že byl vidět i z ulice.
A opět. Allen znovu pocítila jeho sílu a v mysli úpěnlivý nevyřčený rozkaz, aby šla k němu. Aniž by sama chtěla, začala se pomalu ubírat k vitríně. Už byla blízko. Natahovala ruku. I kdyby chtěla odolat, bylo by jí to naprosto k ničemu. Tady neměla šanci. Byla mu pořád blíž. Už se ho téměř dotkla.

„Přejete si?“ pichlavý vysoký hlas rozrazil Alleniny myšlenky a působení náramku se jako zázrakem zmenšilo. Naštěstí.

Rychle se otočila. Za prodejním pultem stál malý, trochu podsaditý stařík. Měl nezvyklý špičatý klobouček, bílou modrou kostkovanou košili a přes ni nedbale přehozenou a nedopnutou červenou vestičku. Zbytek doplňovaly už jen tmavě zelené manšestrové kalhoty.

„Asi ano,“ vypravila ze sebe Allen a popošla směrem k pultu. „Támhle ve vitríně máte náramek,“ stařec si ji po těch slovech velmi udiveně a podezíravě prohlížel, „Co je to zač?“

Chvilku bylo ticho. Mužíkův podezíravý pohled se ještě prohloubil. V jednu chvíli z něj šel málem i strach, a pak konečně mrkl, nadechl se a začal vykládat.

„Vy se mě ptáte támhle na ten náramek? Ano? Je to tak?“ „Správně,“ odvětila Allen.

„Hmm, to je zajímavé“ pověděl mužík a začal za pultem nervózně chodit sem a tam. Allen ho chvíli pozorovala, ale velmi rychle jí došla trpělivost: „Řeknete mi něco o něm? Pane?“

„Ne, neřeknu.“

„Prosím?“

„Neřeknu!“

Stařec se nezastavil a pořád pokračoval v přebíhání. Sem, tam. Sem, tam. Vypadal dosti komicky. Zdálo se, že takhle bude pobíhat pořád, ale pak se najednou konečně zarazil.

„Neřeknu! Já o něm nic totiž nevim!“

„Nic?“

„Nic. Ten náramek, na kterej se mě ptáte, leží na tom samym místě už dvacet let. Dvacet let,“ vykřikl. „Slyšíte? A za tu dobu se na něj nikdo ještě nezeptal. Proto mi je vopravdu divný, že je o něj najednou takovej zájem.“

„Dvacet let? A to víte jak?“

„Jak? Já tu o rok dýl prodávám, slečinko. Pamatuju se na toho chlápka, co ho sem přines. Prej ho našel. Na ulici. Někde na Eweley road“

„Eweley road?“

„Jo.“

„Tam já bydlím“ muž nevěnoval Allenině poznámce pozornost a pokračoval.

„Řekl mi tenkráte, že ten náramek má velkou cenu. Já sem na něm teda nic moc cennýho neviděl, to vám  povidam. A nevidim na něm nic tak dokonalýho doteďka. No a on za něj sto dvacet dolarů! Vyděrač. No, odešel jen asi s padesáti. Umluvil jsem ho.

Joo, to já sem dobrej obchodník,“ Allen se zdálo, jako by na chvíli vyrostl. Pak se zase zmenšil a chvíli pokračoval.

Celou dobu si povídal víc pro sebe. Nemluvil moc nahlas a spíš si jen něco brblal pod vousy. Nakonec ale dosti zřetelně řekl: „No, vod tý doby tu leží. Už několikrát jsem ho chtěl vyhodit. Ale něják sem na to vždycky zapomněl,“ odmlčel se

„Škoda,“ řekl Allen „škoda, že o něm nevíte víc. Ale to je jedno. Kolik za něj chcete?“

Opět ten podezíravý pohled.

„Dejte mi osmdesát dolarů, míň ne!“ odsekl nakonec obchodník. Snad s tím, aby Allen odradil.

Ona ale zaštrachala v kabele, vytáhla peníze a rezolutně je podala staříkovi: „Tady.“ Muž je s potlačovanou neochotou přebral, vyšel zpoza pultu a odemkl vitrínu. Náramek podal Allen.

„Děkuji, na shledanou.“ řekla a odešla pryč.

On za ní ještě dlouhou dobu hleděl. Cítila ten jeho pohled, ale nevěnovala mu žádnou pozornost.

Náramek už tedy má, ale klidnější svědomí rozhodně ne. Trápily ji pořád nové otázky. Co je to za náramek? Jak to, že v obchodě ležel dvacet let a nikdo se o něj nezajímal? Jak se sem vůbec dostal? Ale to bylo tak všechno. Ptát se sama sebe mohla, ale aby dostala odpověď? To ne.

Comments

  1. Pingback: Galdarian - Čtvrtá kapitola - Listy snů

    1. Post
      Author
    1. Post
      Author
  2. MarijaKes

    No teda já to týden do dalšího dílu nevydržím.
    Malinká chybička v textu:
    Škoda,“ řekl Allen
    Doufám, že se nezlobíš za upozornění. Ale tohle musí jít jednou do tisku a tak malinká korekce. 🙂
    Příběh mi připomíná ty tajemné příběhy v TV s otázkou jestli se to stalo nebo je to jen fikce. To miluju. Stejně mi je nakonec jedno, jestli to je pravda nebo ne. Jde mi o ten napínavý příběh. A už mne napadla myšlenka, jak to možná je, že v tom hraje roli její maminka nebo rodiče……Já se snad nedočkám……:-)

    1. Post
      Author
      Anděla Heřmánková

      Kdo ví! 🙂 Třeba nejsi daleko od pravdy. 😉 Uvidíš! Jinak moc děkuji za komentář! Za upozornění děkuji, upravím. A neboj, určitě ten týden vydržíš! Mezitím tu vyjde ještě jiný článek…

  3. Pingback: Galdarian - druhá kapitola - Listy snů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.