Galdarian – první kapitola

Je to tak. Rozhodla jsem se, že Galdarian, který jsem původně chtěla opravit a vydat, nakonec pouze opravím a znovu, v trochu pozměněné verzi, vydám na blogu. Ale nebojte se! S myšlenkou držet v ruce vlastní knihu si pohrávám stále! Teď ovšem, pěkně se usaďte a vychutnejte si první část příběhu!

DALŠÍ KAPITOLY – Druhá kapitola


New York. Město opředené prapodivnými příběhy a skrz naskrz prosáklé často neuvěřitelnými povídačkami. Když se o něm mluví, skoro každý si ho automaticky spojí s něčím tajemným. Velkým. Neočekávaným a úžasným.

Zahledíme-li se do jeho minulosti, tak opravdu narazíme na množství různorodých příběhů, které se zde odehrály a na mnoho osudů, které v tomto městě byly zamotány a změněny docela k nepoznání.

A jak to už bývá, některé takové příběhy končí a jiné začínají. Ty newyorské se možná většinou rychle ztrácí v jeho rušných ulicích, ale i přesto se najdou takové, které vyplavou na dlouhou dobu na povrch a o kterých se, byť třeba jen v úzkém kruhu zasvěcených, mluví ještě dlouho po jejich konci.

Jeden takový se odehrál nedávno. Tedy vlastně, nedávno. Jde o to, z jakého úhlu pohledu to budeme brát.

Noc už se tehdy líně kradla podél domů a všude kolem rozhazovala svůj tak typický tmavý plášť. Billboardy a

pestrobarevné nápisy barů se nepravidelně, neorganizovaně rozsvěcovaly a poslední zbylé lampy vyděšeně vrhaly do ulic alespoň trochu vlastního přehlušeného světla.

A právě v tento večer se Allen Whitová a Peter Regsbi pomalu procházeli ulicemi přelidněného města a živě spolu hovořili: „Kolikrát ti mám říkat, že nemám ráda překvapení,“ procedila Allen trochu naštvaně skrz zuby.

„No, no… Jen počkej, však tohle se ti určitě bude líbit, uvidíš,“ usmál se tajemně Peter a táhl ji nesmlouvavě dál.

„A kam to vlastně jdeme?“ utrousila ještě opatrně.

„Už zase?“

„Fajn, jsem zticha.“

Peter ji vedl ulicemi tak rychle, že za ním v konečném důsledku jen neohrabaně vlála. Skoro mu ani nestačila.

Pravda, nebylo jí to zrovna po chuti, ale Peter vypadal tak nedočkavě a natěšeně, že se neodvážila vznést ani jednu jedinou námitku i když jich v tu chvíli měla plná ústa. Pro teď ovšem jen dlouze přemýšlela, co má asi ten blázen za lubem.

„Tak pojď! Už tam skoro jsme,“ vykřikl nadšeně Peter a mimoděk trochu přidal do kroku. Vzápětí se však musel zastavit. Ale nebylo to jeho vinou. To Allen. Nečekaně se v nestřežené chvíli zarazila a jeho dokonce při tom stáhla o kus zpět s sebou. Zavrávoral, ale balanc naštěstí rychle znovu chytl a spolu s tím se jen udiveně ohlédl dozadu, aby zjistil, co se stalo.

Stála zády k němu. Pohledem dlouze, téměř nepřítomně, propichovala jedno určité místo. Výlohu blízkého krámku.

Peter chvilku přelétal očima z výlohy na svou přítelkyni a zase zpět, než konečně dokázal odhadnout, co že ji tak zaujalo.

Byl to náramek. Na první pohled vypadal docela obyčejně a nezajímavě, ale Allen očividně v tu chvíli připadal jako něco naprosto dokonalého. Stačilo, aby o něj na chviličku zavadila pohledem a už se od něj nemohla odtrhnout. Zůstala jen ohromeně stát a zírat.

„Allen?“

Neslyšela. Nevnímala. Ani slovo. Pomalu se začala vyprošťovat z přítelova sevření a pak se stejně volně rozešla k výloze.

Jeden, dva, tři.“ počítala si v duchu.

Teď už od něj nemohla odtrhnout oči. Bez ustání ho sledovala a přitom mu byla stále blíž. Natáhla ruku. Kdyby tam nebylo sklo, šperk by už dávno nebyl na svém místě.

Musí ho mít! Prostě musí!

Aniž by chtěla a aniž by to dokázala nějak ovlivnit, ruka se pořád pohybovala vpřed. Naneštěstí ale, sklo tam opravdu bylo a ona proto velmi rychle narazila na jeho chladivý povrch.

Jak ale upírala zrak jenom tím jedním směrem, náhle si začala uvědomovat, že náramek sice vidí ostře, avšak všechno ostatní kolem něj se jaksi ztrácí. Rozmazává. Než přišla na to, proč se to děje, automaticky musela přimhouřit oči. Světlo. Všude kolem ní se náhle rozlilo oslnivé světlo. Stříbrná záře, která ovšem neustále nabírala na síle. Byla stále ostřejší a ostřejší. Domy, ulice, krámek, ale i Peter v ní zmizeli během chvilky. Beze stopy.

Jediné, co nestačila ještě pohltit, byl náramek a Allenin slabý odraz ve skle výlohy. Chtěla přivřít oči ještě víc, ale s hrůzou zjistila, že naprosto ztrácí kontrolu nad sebou i nad svým chováním. Nemohla dělat nic. Ani jeden jediný pohyb. A přitom by to teď tolik potřebovala. Sklopit víčka a hlavně si zacpat uši, aby neslyšela ten hlas, který začal před malou chvílí záři doprovázet.

Zprvu zněl tak slabě, že ho téměř nebylo slyšet. Postupně však, stejně jako světlo, sílil. Řeči ovšem nebylo rozumět.

Allen měla silné nutkání vykřiknout, ale její slova utichala ještě dřív, než se vůbec stačila vydrat ven. Opět se ve zmatku pokusila zavřít oči, nebo si je skrýt do dlaní, ale nešlo to. Něco jí to zkrátka nechtělo dovolit. Byla zoufalá. Tohle už dlouho nevydrží.

V tu ránu však záře prudce zhasla. Všechno bylo zase jako dřív.

Znovu viděla nikdy neutichající ruch velkoměsta a před sebou nechápajícího Petera. S výkřikem, který se jí teď konečně vydral z úst, se celá udýchaná sesunula po skle výlohy. Peter byl okamžitě u ní: „Allen! Co je? Co se stalo? Vždyť si byla úplně mimo!“

Položila si dlaň na čelo. Prudce dýchala a srdce jí tlouklo jako o závod.

„Já… nevím,“ vrhla vyděšený pohled na náramek. Nebyla si jistá, ale přece… To on, pomyslela si.

„Promiň. Jen se mi udělalo špatně. Nic víc,“ pokusila se o neobratné vysvětlení. Peter na ni zvídavě pohlédl.

„Půjdeme tedy domů, jestli chceš,“ řekl smutně.

„Ne, to ne, jsi tak natěšený,“ usmála se a natáhla ruku. Peter jí okamžitě pomohl na nohy.

„Přeci ti to nezkazím. Pojď. Půjdeme a ukážeš mi, co chceš. Ano?“ mrkla.

Peter se usmál a na chvíli ji pevně objal. Sice to nekomentoval, ale ještě teď cítil, jak je celá roztřesená.

Když se vzdalovali od obchodu, musela se Allen ještě jednou ohlédnout za náramkem. Nedalo jí to. Nerozuměla tomu. Nedokázala to správně pochopit, popsat, ale rozhodně o tom nepochybovala. Bylo v tom něco zvláštního.

Dokonce i když už byli daleko, pořád nemohla jeho představu vypudit z mysli. Stále ho viděla před sebou tak ostře, jako kdyby to nebyla žádná iluze, ale dokonalá realita.

„Víš, Allen, já jen doufám, že se ti to, co pro tebe chystám, bude alespoň trochu líbit,“ začal znovu svou Peter a tím ji konečně na chvilku vytrhl z rozjímání.

Zamrkala, aby se alespoň částečně vrátila zpět do reality a věnovala mu jeden letmý pohled.

„To víš, že bude. Ty máš vždycky krásné nápady,“ usmála se trochu nuceně.

„Ty chvíle s tebou jsou vždycky nezapomenutelné. Vždyť to víš.“ dodala ještě.

Peter byl na vrcholu blaha. Takové pochvaly ho vždycky dokázaly úplně vyvést z míry.

Zdvihl Alleninu ruku, políbil ji a přitom se lehce poklonil. Záměrně mírně komicky a neohrabaně.

„Ale no tak!“ ušklíbla se „Raději půjdeme, ne?“

Tyhle jeho gentlemanské vtípky ji pokaždé zaručeně rozesmějí a Peter to věděl. A ještě ke všemu pro jejich provedení vždy neomylně vyhmátl dobu, kdy je jí nejhůř. I dneska to odhadl až příliš dobře.

Škubla rukou a donutila tak Petera znovu jít dál.

Ani potom ale nedokázala přestat myslet na ten náramek. Stále se jí před oči vracel jeho živý obraz a v uších jí ještě teď dozníval hlas, který ji tam u výlohy tolik sužoval.

Ale proč? Ptala se sama sebe…

S těmi myšlenkami šla už opět zcela oddaná, ale neklidná, dál.

Comments

    1. Post
      Author
  1. Pingback: Galdarian - třetí kapitola - Listy snů

  2. Pingback: Galdarian - druhá kapitola | Listy snů

    1. Post
      Author
    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.