Galdarian – pátá a šestá kapitola

Řekla jsem si, že když je dnešní neděle tak správně sváteční, že toho využiji a že vám udělám radost. Oproti zvyklosti, tentokrát pro vás nemám jen jednu kapitolu Galdarianu, ale hned dvě! Dvojitá dávka! Co se asi stane? Jak se bude příběh vyvíjet dál? Dozvíme se konečně něco o náramku? Nu, uvidíte.


Předchozí kapitola – DALŠÍ KAPITOLY – Sedmá kapitola (online 10.12.2017)


A opět pro ty, co se ještě do příběhu o mladé newyorské dívce Allen nezačetli, doporučuji zkusit otevřít si první kapitolu ZDE a začít příběh dívky, která začíná objevovat kolem sebe spoustu podivných věcí, sledovat také!

V autobuse

Byla ponořená do svých rozmanitých myšlenek a vůbec nevnímala, co se kolem ní dělo. Taková byla Allen o pár dní později po všech těch podivných událostech. Stála v mírném deštíku na autobusové zastávce a čekala na autobus, který ji měl odvést za Peterem. Bez deštníku.

Nechala kapkám volnou zábavu a ony jedna podruhé vesele dosedaly na její hnědý kabát a dlouhé, lehce kudrnaté kaštanové vlasy.

Za Peterem se už těšila. Nedávný slib návštěvy porušila, a proto se rozhodla to dnes konečně napravit.

Stála proto tady, mimo stísněnou budku, ze které se ozývaly pravidelné naštvané výkřiky a nadávky. Nechtěla se nikam cpát. Tady jí bylo lépe. Déšť jí nebyl nepříjemný a ona na něm mohla alespoň v klidu přemýšlet. Jako to dělala v poslední době téměř všude a skoro v každé situaci.

Je to už sice skoro týden od té chvíle, kdy poprvé uviděla za výlohou krámku náramek, ale vůbec se za tu dobu nezbavila hrůzných nočních můr, které ji noc co noc, znovu a znovu sužovaly. Každá z nich byla jiná. V jedné bojovala ve válce, v jiné byla vážně zraněna a v jednom snu dokonce byla i uvězněna v jakési neidentifikovatelné temné kobce. Teď už si byla téměř jistá, že to souvisí s náramkem, ale i přes to všechno o něm pořád nic nevěděla. Cítila jen, že ji k němu váže stále silnější pouto. Zjistila také, že ho nemůže sundávat na dlouhou dobu z ruky. Když to udělala poprvé, došlo jí, že ta nedávná nevolnost opravdu ze sluníčka nebyla.

Ale největším tajemstvím z těch všech, které náramek obklopovaly, bylo to, jak se jí sám ocitl na ruce, když ho zapomněla doma. Nikdy se to totiž už znovu nestalo.

Konečně přijel autobus. Allen nastoupila, sedla si úplně dopředu a znovu se pohroužila do svých myšlenek a jen při tom sledovala domy zběsile ubíhající proti vozu.

Dlouho v klidu ale nezůstala. Něco ji vyrušilo. Byl to vysoký muž, oděný celý v černém s kloboukem naraženým hluboko do týla tak, že mu nebylo vidět do očí. Zahlédla ho na zastávce, ke které právě autobus přijížděl. Zvědavě za ním otočila hlavu, ale hned ji prudce vrátila zpět. Muž nastoupil. Spíše tušila, než viděla, že si sedl až na druhý konec autobusu, někam dozadu. 

Už od začátku se na něm Allen něco nelíbilo. I když se to snažil skrývat, bylo na něm vidět, že je nervózní. Z jeho místa bylo slyšet nepříjemné cvakání od toho, jak si neustále hrál s otevíráním kufříku. I o něj ale brzy ztratila zájem.

Bylo ticho. Jen motor autobusu hrál stále dál svoji monotónní písničku. Všude byl klid. Ale ani klid nemůže trvat věčně. Pokud nastane, pak je jistě předzvěstí něčeho velkého. Něčeho, co teprve přijde.  A přesně tak tomu bylo i teď.

Ozvala se rána a hned vzápětí křik vyděšených cestujících. Allen to vytrhlo z přemýšlení, odvrátila se od okna, aby se podívala, co se stalo. Naskytl se jí nečekaný pohled. Muž, který nedávno přistoupil a který se jí tolik nelíbil, byl sice stále oděn tak, jako před tím, zato jeho zavazadlo nyní odkrylo nečekané tajemství.

Na zemi u muže ležel kufřík otevřený a vedle něj se posměšně válela zvláštní naleštěná puška a něco, co se podobalo meči.

Toho všeho si Allen všimla ve zlomku sekundy. V tom dalším měl už muž zbraň v ruce.

„Klid! Jestli budete v klidu, budu v klidu i já,“ oznámil všem svým chraplavým hlasem. To také bylo jediné, co v tu chvíli bylo možné slyšet. A k tomu jen jemný podkres hraný motorem autobusu.

„Zastav,“ zněl další rozkaz z úst muže. Tentokrát platil čistě řidiči. Autobus sebou okamžitě mírně trhl a zůstal stát.

Útočník vstal ze svého místa a jedním pohybem navrátil obsah do kufříku. V ruce si nechal jen pušku. Těžkými kroky pak začal procházet uličkou. U každého cestujícího se zastavil a dlouze si ho prohlédl.

Allen seděla jako přikovaná. Vůbec netušila, co dělat, ale věděla, že něco udělat musí. Náhodou jí ruka sklouzla z klína, kde ji dosud měla položenou a po pravé straně vedle sedačky se o něco zarazila. Allen po hmatu hádala, že je to nejspíše nějaká dřevěná tyč. Malá jiskřička naděje vysvitla a Allen tyč pevně objala prsty. Čekala. Za sebe se neohlížela. Stačilo jí, že slyšela zlověstné kroky, které se k ní blížily. Svaly měla napnuté a připravené k okamžitému zásahu. Ještě více stiskla tyč. Ještě pevněji.

 Teď už neslyšela jen kroky, ale také jeho dech. Už byl u ní. Ohlédla se a spatřila ho, jak stojí těsně vedle ní. Okamžitě a nečekaně vytáhla tyč a uštědřila mu několik prudkých ran do hlavy. On bezvládně spadl na zem. Rychle seskočila ze sedadla, nouzovým otevíráním uvolnila dveře a křikla k ostatním: „A teď ven, rychle!“

Všichni se zvedli a začali se tlačit ze dveří. Allen počkala, až vyjde poslední cestující a pak se ještě jednou zahleděla na muže ležícího na podlaze autobusu. Teprve teď jí to došlo. Byl jí povědomý. A přesně věděla odkud. Z první noční můry.

Otřásla se a pak sama vyběhla z autobusu. Tyč při tom zahodila někam do trávy. Utíkala. Utíkala tak rychle, jak jen mohla.

Když už byla celkem daleko od vozu, zaslechla za sebou hlasitou ránu. Otočila se. Útočník, který ještě před chvílí byl určitě v bezvědomí, stál zase na nohou a v ruce třímal ještě viditelně kouřící pušku.

„Pozor!“ vykřikl někdo zezadu a strhl Allen k zemi. Pozdě. Zbloudilá kulka našla svůj cíl.

Podivný návštěvník

Prudké slunce dopadalo na nehybné tělo spící dívky. Vedle ní seděl v křesle mladý muž a pevně ji držel za ruku. Náhle dívka otevřela oči a prudce se posadila.

„Allen,“ zvolal radostně muž. Allen se na něj podívala.

 „Petere?“

„Jakmile jsem zjistil, že se ti něco stalo, sebral jsem se a vyrazil za tebou.“

„Co? Co… co se vlastně stalo?“

„Ty nevíš?“

„Matně si vzpomínám. Autobus. Střelba. Ano, jela jsem za tebou, ale… ten muž… on….“

„Hlavně klid. Potřebuješ klid, All. Měla jsi velké štěstí! Prý tě kulka jen škrábla. A to díky tomu, co tě strhl.“

„Zachránce?“

„Dalo by se to tak říct,“

Allen se usmála

„Žiju. A jsem zdravá…“

„Ano, už je to tak!“

Vyskočila z postele a objala Petera.

„Víc jsem si přát nemohla.“

Dveře pokoje se otevřely a vešla Nancy.

„Allen, moje milá, koukám, že ti je už lépe, že?“

„A, ano. Asi ano.“

„To je dobře. Nerada vás ruším, ale Allen má návštěvu.“

„Návštěvu?“

„Už je to tak. Prý je to to ten, co tě zachránil. Alespoň tak se uvedl. Ptá se, jak ti je, a chce s tebou mluvit.“

„No, tak to abych šel.“

„Ne, Petere, zůstaň ještě,“ přemlouvala ho Allen.

  „Promiň, přijdu zase zítra, dobře?“

Allen jen kývla a vrátila se zpět do postele. Peter zmizel ve dveřích.

 „Mohu ho pustit dál?“ zeptala se Nancy.

„Můžeš, ale nevím, co si o tom mám myslet. Jak vůbec věděl, kdo jsem? A jak nás našel?“

 „Na to jsem se ho neptala. Ale každopádně to on tě zachránil, a myslím, že mu patří velké díky!“

„To máš asi pravdu, tak ať přijde.“

Matka odešla. Nedlouho po tom vešel do pokoje vysoký, urostlý muž s polodlouhými, temně černými, vlasy. Celý byl oblečený do dlouhého béžového baloňáku. Přišel skoro až k posteli a pokusil se vyloudit úsměv.

„Omlouvám se za troufalost, takhle vás přepadnout. Ale až příliš mne zajímá, jak se vám vede.“

Allen ho podezíravě pozorovala.

„To je od vás milé, posaďte se zatím,“ ukázala na křeslo vedle postele. Neznámý téměř neznatelně pokývl hlavou a sedl si.

„Asi bych vám měla poděkovat, že?“ začala Allen.

„Poděkovat? Ne. To nestojí za řeč.“

„To víte, že stojí. Díky snad ani nestačí, ale i přesto, děkuji.“

Muž vzápětí znovu vstal, popošel několika ráznými ladnými kroky k oknu a zadíval se do slunce.

„Jak se cítíte?“ zeptal se nakonec.

„Dobře, děkuji za optání.“

„Zvláštní…“

„Zvláštní? Co je zvláštní?“ otočila se Allen neznámého.

„To, že jste přežila postřelení. Nebo bych měl říci spíše… zastřelení?“

„Prosím? Vždyť mě to přeci jen škráblo!“

„Tak škráblo,“ řekl si muž pro sebe, „možná.“

 „Možná? Nevím, kam míříte.“

„Nevíte?“ zvedl trochu hlas.

„Ne, zatím opravdu ne!“

„Dobře,“ řekl už s klidnějším hlasem a vrátil se do křesla. Najednou zavadil očima o náramek. Zablýsklo se mu v nich. Chvíli na něj udiveně koukal a pak se stejně podíval i na Allen.

„I to, co máte na ruce, je zvláštní!“

„Vy snad o tom něco víte?“ Allen nastražila uši.

„Vím?“ řekl tiše muž. „Ano. Myslím, že ano, abych nevěděl.“

„Tak povězte,“ vyštěkla na něj Allen, „mám tolik otázek!“

Muž se nadechl, jako by chtěl něco říct. Pak ale zpozorněl, odběhl k oknu a řekl: „Teď ne!“

„Co?“

„Přijďte dnes k večeru do baru Milë, myslím, že toho je více, co bych vám měl povědět.“

„Do Milë? Ale proč?“

Neznámý už Allen neslyšel. Dveře se za ním zaklaply. Bylo ticho. Allen seděla jako omámená. Přemýšlela nad posledními slovy: „Myslím, že toho je více, co bych vám měl povědět.“

Dveře se znovu otevřely.

„Co chtěl?“ zeptala se Nancy. „Odešel nějak rychle, nebo se mi to jen zdálo?“

„Ano. Odešel. A víš, že já ani vlastně nevím, co chtěl?“ odvětila udiveně Allen své matce.

 

 

Comments

    1. Post
      Author
  1. MarijaKes

    Děkuji za dvě kapitoly. Dneska se zeptám jinak. Kolik kapitol má příběh? 😀 Píšeš fakt skvěle. do každé kapitoly dáš napětí s otazníkem. mohla bys psát i scénáře.

    1. Post
      Author
  2. Doktorka se srdcem

    Poslyš, že ty tam doma máš kazisvěta písmenkového! 😉 Těšila jsem se na 2 kapitoly – a v podstatě mám ze 2 krátkých 1 kapitolku.

    Nu, co nadělám. Doma říkávali: Lepší něco než nic. Tak se zas těším na příště. 🙂

    1. Post
      Author

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.