Galdarian – Osmá kapitola

A jedeme dál! Galdarian pokračuje. Sice Allen už konečně ví o trochu víc, ale zatím se zdá, že to v ní vzbudilo více otázek, než odpovědí. A je to všechno vůbec pravda? Kdo ví… Každopádně vy brzy vědět budete!


Předchozí kapitola – DALŠÍ KAPITOLY – Devátá kapitola (online 28.12.2017)


Ráno se Allen probudila do krásného, slunného dne. Přes noc téměř zapomněla na všechno zlé, co se minulé dny událo, ale i tak ji to neustále hlodalo. Snažila se na to však vůbec nemyslet.

To by se jí možná i podařilo, kdyby nezakopla o svůj cestovní batoh. V noci spadl ze svého obvyklého místa. Z háčku u dveří.

„Proč mi tu všechno jen připomíná ty ohavnosti,“ vzdychla. Batoh rázem odlétl kus stranou, jak do něj kopla.

Znovu na něj s beznadějí pohlédla a vyšla ven z pokoje.

Byt jí teď najednou připadal jiný, než dřív. Hezčí. Bližší. I věci, které pro ni byly před tím nezajímavé a všední, v ní vzbuzovaly úžas. Pomalu a pozorně procházela chodbou, až se dostala do kuchyně. Nancy s Markem připravovali snídani. Allen je chvíli mlčky pozorovala. Pak se ale odvážila „Ukaž, pomůžu ti,“ řekla nakonec otci a vzala od něj talířky. „Dobré ráno,“ dodala ještě. „Dobré ráno, holčičko“ dostalo se jí odpovědi.

„Jak ses vyspala?“

„Dobře,“ řekla jen a hned se zase věnovala rozkrajování čerstvé voňavé bábovky.

Všichni se potom posadili ke stolu a snad dvě hodiny jen povídali.

Nic nedokáže dát rodinu dohromady více, než nějaké neveselé zážitky. Buď ty, které mají přijít, a nebo i ty, které se již staly. Nikdo však při rozmluvě nezmiňoval nic kolem náramku. Všichni věděli až moc dobře, co se stane. Jejich zapálené povídání však drze přerušil zvonek. 

Allen se v tu chvíli zarazila. Zalapala po dechu „To bude Peter!

Otevřete mu, prosím, a pošlete ho za mnou nahoru.“  Allen zmizela na schodišti a Nancy šla otevřít dveře. Jak Allen řekla. Opravdu za nimi stál její snoubenec.

„Dobrý den, mohu dál?“ pozdravil.

„Ty vždy,“ usmála se Nancy. Byl to ale vynucený úsměv a Peter si toho velice dobře všiml.

„Je vše v pořádku? Je Allen dobře?“

Nancy se kousla do rtu. Co říct?

„To zjisti sám…“ pronesla smutně.

Peter na nic nečekal a rozeběhl se ke schodům. Zaklepal na dveře Allenina pokoje. Ty se pomalu otevřely.

„Petere!“ padla mu kolem krku.

„Alen, co se děje? Tvá matka vypadala dost rozrušeně.“

„Víš,“ řekla Allen rozpačitě, „Ne, pojď dál.“

Zatáhla ho dovnitř a posadila do jediného křesla v pokoji. Sama si pak sedla naproti němu na postel.

„Co se tedy děje?“

„Je to složité a… opravdu nerada bych… eh, nevím, co říci dřív.“

Peter vyvalil oči: „Nejsi nemocná, že ne?“ napadlo ho.

„Ne, to nejsem,“

„Tak co tedy?“

Allen pomalu pozdvihla ruku. Náramek se na ní jen zablýštil.

„To on, Petere. Neříkám, že způsobil vše. To ne. Jen rozeběhl podivný kolotoč událostí.“

„Náramek?“

„Ano. Náramek.“

I Peterovi pak převyprávěla celý příběh.

Každý detail. Žádný nevynechala. Dokonce přidala i konečné vyprávění rodičů o jejím zvláštním příchodu k nim domů.

Peter nenalézal slov: „A to všechno myslíš vážně?!“

 „Smrtelně…“

„To tedy znamená…. Že musíš….“

„Odejít.“

„Ale to nemůžeš!!“

„Nemůžu. Já vím. Nechci pryč!“

„Tak nechoď. Celé mi to přijde jako hloupý vtip.“

„To nejsi sám,“

„Půjdu s tebou,“ řekl nakonec rozhodně Peter.

„Petere, ne, to nemůžeš!“

„Ale ano, můžu. Nenechám tě samotnou. Půjdu s tebou, ať se děje cokoli!“ 

„Petere, ne! Nepřivedu tě přece do nebezpečí, o kterém sama nic nevím. Chci, abys mohl být tady, v klidu a bezpečí. Zkrátka nemůžeš jít se mnou.“

„V klidu? V klidu? Když ty budeš kdo ví kde?“

Allen sklopila oči. Neřekla nic.

 „Takže, tohle je konec?“

Allen mlčela dál.

„Allen?“

„Ne. Já se vrátím. Slibuji!“

Allen si sedla Peterovi na klín a se slzou v oku ještě dodala:         „Nezapomínej na mě. Jakmile to půjde, dám ti o mně zprávu.“ Teď zase nic neříkal Peter. Hladil ji bezmyšlenkovitě po vlasech a nakonec ji dlouze políbil. Chytl ji pevně za ruku a dodal rozhodně: „Počkám.“

Pak znovu nastalo ticho. Byl slyšet jen vítr, který si lehýnce pohrával se sněhově bílými závěsy na okně.  Slunce už pomalu klesalo. Čas ubíhal strašně rychle.

„Promiň,“ pravil Peter.

„Půjdu už, na dlouhé loučení nejsem,“ zvedl se a popošel ke dveřím. „Snad se ještě někdy uvidíme.“ Dotkl se kliky, ale hned ucukl, jako by byla horká. „Naposledy,“ řekl. Uchopil Allen kolem pasu a ještě jednou ji dlouze políbil. „Sbohem.“

Znovu se pomalým krokem ubíral ke dveřím. „Počkej!“ vykřikla Allen a sehnula se k zásuvce plné šperků. Vytáhla z ní řetízek, na kterém byl připevněn stříbrný plíšek s listem a hvězdou. „Na památku. Nezapomeň, Petere, stejně jako nezapomenu já.“          „Slibuji.“ Teď už Peter otevřel dveře a vytratil se. Allen se za ním dívala. Potom sjela pohledem na svůj prst. Stále na něm byl krásný snubní prstýnek.

„Sbohem Petere. Snad ten prstýnek nebude to poslední, co mi po tobě zbyde,“ řekla si tiše pro sebe.

10 Responses to Galdarian – Osmá kapitola

  1. MarijaKes napsal:

    Bude pokračování?

  2. Janinka napsal:

    Díky ti za další kapitolu, těším se na další! 🙂

  3. TlusŤjoch napsal:

    Početl jsem si.

  4. MarijaKes napsal:

    Loučení jsou vždy smutná a když se neví ani na jak dlouho se rozloučí nebo jestli se vůbec někdy ještě uvidí, je to tím horší. Peter ani neví, k čemu se zavázal. Třeba ho čeká celý život v osamění…….

  5. […] Předchozí kapitola – DALŠÍ KAPITOLY – Další kapitola […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.