Galdarian – druhá kapitola

V minulém vyprávění jsme se seznámili s Allen Whitovou. Mladou dívkou z New Yorku, která prožila cosi velmi podivného. Při jednom ze setkání se svým milým se však stalo něco velmi podivného. Jak to bude pokračovat dál?

První kapitola DALŠÍ KAPITOLY – Třetí kapitola


„Tak, jsme tu,“ oznámil konečně Peter, když dorazili na místo. Allen se rozhlédla. Stáli na jakési terase vybíhající z části ulice nad město. Byla docela vysoko, takže z ní byl krásný pohled na noční ozářenou metropoli. Kolem celého nevelkého prostranství se táhla úhledná kamenná zídka.

„Tohle je… neuvěřitelné!“ vydechla Allen unešeně, „sem jsem se vždycky chtěla podívat. Ale i když je to tak blízko, nikdy jsem se k tomu ještě nedostala. Ale… teď toho lituji…,“ opřela se dlaněmi o zídku a rozhlédla se kolem, „je to nádherné.“

„Já vím, proto jsem tě sem také zavedl.“

Šťastně se pousmála a vyšla mu vstříc. Objala ho jednou rukou a druhou ho lehce pohladila po tváři: „Děkuji“, špitla ještě jednou.

Když se opět pomalu svezla ze špiček na pevnou zem, Peter ji vzal za ruku a dovedl Allen zpět k zídce. kde ji nakonec, dle jeho úsudku snad alespoň trochu pohodlně, usadil. Sám se potom postavil přímo proti ní.

„Je tu krásně, nemám pravdu?“ zopakoval.

„Víš, myslím, že ti musí dojít, že jsem tě sem nepřivedl jen tak.“

Propíchla ho pohledem. Přemýšlela nad tím, jestli se má divit, bát, nebo radovat. Nakonec se pokusila ze svého nitra vyloudit naprosto neutrální pocit.

„Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho. A příliš dlouho jsem se také odhodlával,“ zadíval se Allen do jejích krásných hnědých očí,

„a teď konečně přišla.“

Spěšně hmátl do kapsy a něco uchopil. Vzápětí to ale zarachotilo, když se věc nečekaně ocitla na zemi. V mžiku se Peter sehnul, popadl to, a když se zase s trochu rozechvělým výdechem napřímil, v ruce se mu vyjímala vínová sametová krabička.

Vínová barva. Neexistuje snad žádná, kterou by měla raději. Peter ji opravdu zná až příliš dobře.

„Tohle, tohle je pro tebe,“ vyhrkl ještě na vysvětlení, aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění, a málem pak strčil tu věc Allen přímo pod nos. Vzala ji trochu nejistě do ruky, pevně obemknula prsty a otevřela. V tu ránu vytřeštila oči. Čekala  všechno možné, ale tohle? Tohle ne.

Na měkkém nažloutlém polštářku se třpytil stříbrný prstýnek. Byl ozdobený třemi temně modrými kamínky. Leskl se a bylo vidět, že byl na své místo pečlivě aranžován, i když ho pád zcela jistě trochu vychýlil z jeho původního postavení.

Chvíli na něj nevěřícně zírala a jediné, na co se v tu chvíli zmohla, bylo přehrát si před očima celý svůj příběh ode dne, kdy Petera poprvé potkala. Chvilku jí trvalo, než si vůbec přiznala to, co se právě stalo. Ať dělala, co chtěla, stejně se jí nedařilo tomu úplně uvěřit. Nakonec se odhodlala, s třesoucí rukou vytáhla prsten a opatrně si jej nasadila.
Peter ji za ruku hned chytl: „Tohle není jen obyčejný prsten,“ přejel prsty po hřbetě její ruky a nakonec ho celý skryl ve své dlani, „protože s tímhle se většinou klade jedna otřepaná otázka.“

Allen se podívala na Petera, potom na prsten, ladně seskočila ze zídky a popošla pár kroků stranou.

„Ano. Vím… vím, že to není jen tak ledajaký prsten. Trochu si mě tím zaskočil… ale… i tak,“ otočila se prudce, „na tu otázku…ano, ano a ještě jednou ano!“

Peter zalapal po dechu a jak nejrychleji to uměl, přiskočil k Allen, chytl ji kolem pasu a přitáhl co nejblíže k sobě. Při tom uvolnil jednu ruku a jemně jí pročísl její dlouhé, kaštanově hnědé, vlasy.

„Doufal jsem, že se tak rozhodneš,“ řekl, „ale bál jsem se, že… možná…“

„Pst,“ přiložila si Allen ukazováček k ústům. „teď už se bát nemusíš,“ vyprostila se z obětí a sedla si zpět na zídku. Petera stáhla s sebou.

První nejjasnější hvězda ozdobila temné nebe svou září. Bohužel i ta ale byla okamžitě nemilosrdně přehlušena všemi zlomyslnými newyorskými lampami a nápisy. Allen se však nedokázala plně soustředit na pozorování domů a oblohy, dokonce ani na to, co se teď stalo, protože jí před očima ještě stále vyvstával obraz záhadného náramku z výlohy. Částečně jí v uších ještě dozníval i hlas, který ji tam sužoval. A zároveň s tím hlas její: „Musím ho mít,“ přemýšlela Allen, „musím o něm zjistit něco víc.“

Sklopila hlavu a dlouze a jemně přejela prsty Peterovi po tváři.

„Promiň, Petere. Budu muset jít,“ zalhala. Tak ráda by tu ještě byla s ním. Ale byla dnes tak vyvedená z míry, že ani zásnubní prsten ji nemohl udržet na místě.

„Už?“ řekl smutně Peter.

Sklopila oči: „Je mi líto, ale ano. Rodiče mne prosili, abych přišla co nejdříve.“

„Dobře, ale zítra se zase uvidíme, ano? Prosím!“

„To víš, že ano. Přijdu za tebou. Zase v náš obvyklý čas?“

„Jak jinak,“ usmál se a pustil její ruku.

Rozechvěně mu opětovala jeho milý úsměv a odešla.

Procházela ulicemi a v hlavě jí neustále vířily myšlenky.

K obchůdku se ale v ten den už nevrátila. Bála se. Bála se, že by se jí mohlo stát to samé, co před tím, a to každopádně nechtěla. V žádném případě. Z toho důvodu se vydala rovnou domů.

Když otevírala domovní dveře a překročila práh, byla šťastná ale zároveň také plná nezodpověditelných otázek.

„Ahoj všichni,“ zavolala do prázdna.

„Vítej doma,“ ozvalo se z kuchyně. Jak také jinak. Nancy, Allenina matka, se vlastně téměř ani v jiných prostorách bytu nepohybovala.

„Jakpak ses měla?“ zazněla otázka a zároveň s tím se ve dveřích zjevily krátce střižené světlé vlasy a typická domácí pracovní košile, kterou ze sebe Nancy za celé dny svlékla jen málokdy.

„Jak? Dobře, díky,“ odvětila Allen a zamířila si to chodbou přímo do kuchyně a tam rovnou automaticky nabrala směr lednička.

„Zdá se, že jsem zasnoubená,“ dodala chladně, když vytahovala ven bílý jogurt.

„Prosím? To snad…, co?“ nemohla uvěřit Nancy, narovnala se a opřela se zády o kuchyňský pult. Allen na důkaz pozdvihla ruku.

„Tak přece se odhodlal,“ vykřikla matka a rukama od cibule chytla Alleninu ruku a začala si prsten důkladně prohlížet. Při tom se široce usmívala. Pak položila dceři ruku na rameno:

„Je to správný muž pro tebe, Allen. Těžko bys hledala lepšího,“ pronesla skoro prorockým tónem.

„Já vím, hodně těžko. Vlastně je to skoro nemožné. Takových, jako je Peter, je málo,“ řekla Allen a usmála se taky.

„Pravda,“ dodala Nancy a pohladila Allen po vlasech a otočila se zpět k pracovní desce. Už zády k ní prohodila jen důrazné: „Važ si toho,“ a tím se zdálo, že by  mohl být rozhovor u konce. Aby Alen zabránila dalšímu vyptávání, odbila ho už raději předem.

„To víš, že vážím. A jak. Ale teď mě omluv. Jsem unavená. Asi si půjdu lehnout,“ pronesla a začala stoupat po schodech do prvního patra domu. Nancy zvedla oči od práce. Allen byla rozená sova a jít si lehnout brzy, to bylo pro ni skoro nemyslitelné.

Teď bylo ale teprve něco málo kolem deváté večer a právě to je doba, kdy Allen nejvíce ožívá.

Nancy to proto nedalo: „Allen? Je všechno v pořádku?“ zeptala se. Allen se ani neotočila, jen zpomalila a s myšlenkou na náramek odvětila jen: „Ale ano, v naprostém,“ a pak už zmizela nadobro v horním poschodí bytu.

Ve svém pokojíku pak spořádala celý jogurt. Když dojedla, položila se na postel a oddala se hlubokému přemýšlení. Bylo ale příliš teplo, a tak se ještě dobelhala k oknu, aby si vpustila do místnosti trochu čerstvého vzduchu. Jejich dům stál v místech, kde New York nebyl ještě tolik zastavěný, a tak se konečně mohla pořádně zadívat na hvězdy. Byly krásné a jasné a plné chladného světla. Celý ten výjev jí donutil mírně se pousmát. Nakonec si povzdechla, vrátila se na postel a odevzdaně se pohroužila do měkkých peřin.

Hned nato se ale zase musela zvednout. Dveře se s ohlušující ránou rozlítly. Nejprve nezaznamenala žádný pádný důvod, ale pak si všimla urostlého muže, který v nich stanul. Pomalými dunivými koky vycházel ze tmy.

Do tváře mu nebylo vidět, ale i tak z něj šel strach. Možná ještě o to víc. Blížil se k ní, až byl téměř u postele.

Allen si až teď všimla pušky, kterou třímal v ruce. Ač se ve zbraních nevyznala, dokázala i lajckým okem odhadnout, že je něčím jiná, zvláštní. Pak už se ale o ni přestala zajímat, protože ji muž začal pomalu, ale jistě, přikládat k rameni a hledáček si přibližoval k oku. Pomalu nahmatal spoušť a už už se chystal ke střelbě.
Allen si automaticky zakryla oči a čekala. Nic se však nestalo. Znovu dlaně spustila na postel. Záblesk, oslnivé světlo, neprůstřelná tma. Muž zmizel. Okno se zabouchlo.

Chtěla vstát z postele, ale nemohla. Když se zase trochu vzpamatovala a snad i uklidnila, tak náhle s úděsem zjistila, že ona i postel padá dlouhým a zdánlivě nekonečným pádem někam do hlubin. Alespoň tak jí to připadalo. Všude kolem bylo jen kruté ticho. Žádný hlas. Žádný šum. Nic.

Nakonec bezbolestně, avšak s úpěnlivým výkřikem, který se jí nechtěně vydral z úst, dopadla. Výkřik se pak nesl dál jako ozvěna ohromným volným prostorem plným světla. Stříbrného světla. Nejprve neviděla nic, ale jak si pomalu oči na ráznou změnu zvykaly, začala postupně rozeznávat zprvu dosti nejasné obrysy.

To místo. To místo přeci zná. Obchod. Výloha. Vždyť tady byla nedávno. A znovu. Znovu viděla jen svůj odraz ve skle a náramek. Dokonce záhy zjistila, že to oslňující světlo vychází z něj. Světlo i magická síla, která ji sem přitáhla. Začínala pomalu chápat.

Její výkřik se proměnil v hlas, který slyšela před tím. Byl pořád hlasitější a silnější. Allen už nemohla. Hlava jí třeštila a oči pálily.

„Ne, nech toho. Už přestaň!“ zvolala zoufale

„Už ne!“ rozbrečela se a zakryla si oči. „To ty! To ten náramek! To ten náramek! Už dost, prosím!“ Allen dýchala stále rychleji. Její zoufalství vzrůstalo. Pohlcovalo ji.

„Už dost!!“

S posledním výkřikem se vše vytratilo. Allen ležela vedle své postele. Slzy jí tekly z očí a tak není divu, že polštář pod ní už nebyl zrovna nejsušší. Rychle si slzy otřela a přejela letmým pohledem celý pokoj. Vše ale bylo na svém místě. Ani stopy po muži, po vichru, po náramku, po ničem. I okno bylo dokonce otevřené. Posadila se, skrčila nohy a pevně je objala.

Snažila se uklidnit. Kdyby to však šlo.

„Byl to jen sen, Allen, jenom sen,“ řekla si pro sebe, „Nemusíš se už bát, “ zopakovala tiše. Nejistota ji ale začala sžírat. Dlouho trvalo, než zase usnula.

 

Comments

  1. MarijaKes

    Jsem čím dál více napjatá. Tohle musíš rozhodně vydat knižně. tedy musíš, no to se řekne, není to sranda a je to nákladné. Ale dokázala jsi upoutat od první kapitoly… Díky a těším se dál.

    1. Post
      Author
  2. Pingback: Galdarian - třetí kapitola - Listy snů

    1. Post
      Author
  3. Pingback: Galdarian – první kapitola | Listy snů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.