Čas sem, čas tam, jakpak já ho pohlídám?

Člověk si řekne, že všechno stihne. Že to určitě zvládne. Vždyť toho přeci nemá tolik? Ale pak se najednou nestačí divit, jak moc se přepočítal. Říká se tomu axiální epocha. Tedy, alespoň v oboru historie. Jedná se o období, kdy se věci a události rozhodnou, že na vás zaútočí ve velkém a pěkně najednou. A něco takového na mě přišlo i teď.

Táhne se to vlastně od března. Od Trpasliconu 2016, který byl – jak už mohu teď zcela s klidným srdcem dodat – v mnoha věcech zlomový. Od té doby se to zkrátka vezlo. Pořád se nabalovaly nové a nové záležitosti a já najednou zjistila, že z toho „ale na to je ještě strašně času!“, bylo najednou „sakra, nestíhám!“ (ve smyslu učení se na velké závěrečné zkoušky na VŠ). Ono stačí málo. Chcete dělat nejlépe všechno (ano, to je má povaha – a ta prostě jiná nebude), ale pak vám dojde, že to úplně asi zkoordinovat nejde a že čas utíká rychleji, než si představujete.

A nebo, alespoň já to tak mám. Takové to – myslím na sto věcí najednou, padesát z nich teď dělám, ale žádnou pořádně. Je to povaha, se kterou se snažím bojovat. Čím dál tím více. A jde to. I když, není to nic jednoduchého. No, když toho prostě chcete stihnout plno a ještě ve stavu, kdy to opravdu pořád nemáte v hlavě úplně v pořádku (hmm… nevyznělo to trochu podivně?), tak to opravdu jde těžko. Tím teď nechci říct, že budu své činnosti omezovat. Vůbec ne. Naopak. Jen pozměním priority. A protože za tu dobu, co jsem se tu nezjevila, se plno věcí změnilo, ráda bych se s vámi o ty priority také podělila. I když, musím přiznat, že ještě před tím vším jsem se opravdu cítila jako tady pan Gumby. Bolel mě mozek!

Teď je ale třeba dodat, že myšlenky v hlavě, zdá se, jsou už konečně trochu srovnané a snaží se fungovat normálně a navíc dokonce jakž takž také spolupracovat přímo se mnou. Což je úspěch. Tudíž se mohu už konečně nadechnout a nabrat nové síly. Což se mi v poslední době opravdu daří. A proč? Co se stalo tak přelomového?

Říkala jsem, že se to táhne od Trpasliconu. Ano. Ač jsem to tehdy ještě netušila, tak z letošního festivalu britského humoru vzešla má nová – úžasná – známost. To byl první popud, který mě nastartoval za lepšími časy a vyhlídkami. Ale to nebylo vše! Poté totiž přišel další splněný sen. Vážení a drazí čtenáři, slyšte! Získala jsem angažmá v divadle! V černém divadle v Praze. Malém, milém a hlavně s bezvadnými lidmi. Díky němu – a hlavně zkrátka díky jevišti – jsem mohla také konečně postupně sesbírat svou psychiku a poskládat ji zase do ucelenější podoby.

Koch koch v Divoké Šárce

Koch koch v Divoké Šárce

A další, ač trochu menší změna, moje drahá kotěcí společnice Oma už začíná pěkně dorůstat. Stává se z ní krásná, odhodlaná dámička s jasným názorem na věci kolem ní. Ale hlavně, konečně pochopila, že chovající náruč není nepřítel, ale něco, co až tak nepříjemné není. Konečně se stává přítulnější! Ale to, to si už zaslouží svůj vlastní článek a video! Máte se na co těšit!

Tudíž, co chci říci tímto článkem? Jsem Ash, Le fille Ash, a vracím se k vám. Teď, když se karta obrací. Konečně s novým elánem, novou energií a novými zážitky před sebou i za sebou. Ale o tom zase někdy příště! Důležité je, že Listy snů se opět po delším oddechu, otevírají! Tak neváhejte! A začtěte se! A ano, je to tak. Skutečně každou neděli!

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedintumblrmail
rss

11 Responses to Čas sem, čas tam, jakpak já ho pohlídám?

  1. TlusŤjoch napsal:

    Karta padá, zdá se dobře.

  2. Van napsal:

    Především gratuluji k přijetí do divadla! Jeden tvůj sen splněn, nebo aspoň nastartován.
    Dále gratuluji k nové přítulností kotěcí společnice, která snad konečně zjistila, že pochování v náruči je velmi milé a pohodlné – a prospěšné pro oba. 🙂
    Co se týká stíhání, já už to vzdala a udržuji se z posledních sil s tím, že něco občas stihnu a něco prostě ne.
    Na druhou stranu si říkám, že kdybych se odblokovala od počítače, stihla bych toho mnohem víc.
    Ale na třetí stranu jsem zjistila, že přes veškerá předsevzetí existuje třetí forma existence – a to, zalehnout na chvilku a vzbudit se za tři hodiny. To se pak moc neudělá, žejo… 😀

    • Le fille Ash napsal:

      No jo… Člověk toho má prostě plno a už fakt neví, kde mu hlava stojí. Ale vzdát se toho? Ani náhodou! 😀 To je dilema… no… 😀 (Vlastně tedy… ani moc ne). Děkuji moc za milý komentář! 🙂

  3. Ježurka napsal:

    Tak to je krásné, samé pozitivní zprávy, to ti moc přeji, já pořád říkám, že kdo si počká, ten se dočká a trpělivost růže přináší. U tebe to teď platí dvojnásob.

    • Le fille Ash napsal:

      Platí. 🙂 Už je to tak… a těch růží už jsem také opravdu dostala několik i reálných (téměř při každém setkání od přítele… 🙂 ). Ale o tom trochu i příště… 😉

  4. Sugr napsal:

    jupíííí, tvůj návrat se mi moc líbí!:-)
    Fotka koch-koch vypadá romanticky.:-)

    • Le fille Ash napsal:

      Velká romantika to byla, to ne že ne… 🙂 A díky, snad mi ten návrat taky dlouho vydrží. 🙂

  5. TheMole napsal:

    Tak ať se Ti daří, naše drahá Ashko! 🙂
    A hlavně piš (blogy), barde, střádej (tweety), protože z absence Tvých příspěvků už mám krapet absťák. 🙂

  6. Trigatron napsal:

    Tak to Ti gratuluji hned dvakrát, k osobnímu i pracovnímu prospěchu. 🙂 A pozdravuj Omu, snad se nenaučí, věrna svému jménu, zasahovat do záležitostí lidí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.